Článek
V prvním díle jsem psala o neustálém uklidňování.
Ve druhém o tom, co se stane, když se partner začne přizpůsobovat celému životu tak, aby úzkost vůbec nespustil.
Ale co přijde potom?
Možná přijde chvíle, kdy už člověk prostě nemůže dál.
Po letech uklidňování.
Po letech přizpůsobování.
Po letech přemýšlení, co říct, co neříct, co udělat a čemu se raději vyhnout.
Jednoho dne už není jen unavený.
Je naštvaný.
A začne si říkat:
„A kde jsem v tom všem já?“
Už nechce mlčet.
Už nechce všechno chápat.
Už nechce přemýšlet, co může udělat, aby se partner nerozhodil.
Protože si začne uvědomovat, že jejich vztah se postupně začal točit hlavně kolem jediné věci:
úzkosti.
Úzkost.
Jak se jí vyhnout.
Jak ji nezhoršit.
Co by mohlo vadit.
Co by mohlo být moc.
Co zase partner nezvládne.
A mezi tím pomalu mizí všechno ostatní.
Společné výlety.
Spontánnost.
Povídání.
Sex.
Smích.
Plány.
Obyčejné hezké dny.
Člověk si pak může začít klást velmi nepříjemnou otázku:
Kolik našeho vztahu vlastně zabírá úzkost a kolik v něm zůstává pro nás dva?
Máme jeden hezký den v týdnu?
Jeden za deset dní?
Několik za měsíc?
A kolik dní mezitím strávíme řešením toho, jak se vyhnout další úzkosti?
Protože jeden krásný den může být opravdu krásný.
Ale pokud je zbytek času hlavně o napětí, únavě a přizpůsobování, může člověka napadnout:
„Proč bych vlastně měla chtít takhle žít?“
A právě tady může vztah začít umírat.
Ne najednou.
Pomalu.
Žena přestane něco navrhovat, protože už předem ví, že by to partner nezvládl.
Přestane se těšit na společné víkendy, protože ví, že budou zase plné řešení.
Přestane mu vyprávět svoje problémy, protože nechce přidávat další zátěž.
Přestane čekat, že ji podrží.
Začne si hledat někoho jiného, komu se může svěřit.
Kamarádku.
Rodinu.
Nebo prostě jen sama sebe.
A partner si mezitím žije svůj svět.
Řeší svou úzkost.
Svoje obavy.
Svoje problémy.
Svoje povinnosti.
A oba mohou být večer ve stejné místnosti, ale každý úplně jinde.
Nejsou už dva lidé, kteří spolu žijí.
Jsou dva lidé, kteří fungují vedle sebe.
On má svůj svět.
Ona svůj.
Domácnost funguje.
Děti fungují.
Navenek může být všechno v pořádku.
Ale uvnitř vztahu se něco pomalu vytrácí.
Nejdřív blízkost.
Potom zájem.
Potom společné zážitky.
A nakonec možná i pocit:
„My dva jsme vlastně ještě partneři?“
A to může být mnohem nebezpečnější než hádka.
Protože hádka pořád znamená, že vám na vztahu záleží.
Lhostejnost může znamenat, že už jste to vzdali.
Možná právě tehdy si člověk uvědomí:
„Já už se s tebou nehádám, protože už od tebe nic nečekám.“
A to je chvíle, kdy se může vztah začít rozpadat úplně potichu.
Bez velké krize.
Bez jednoho zásadního dne.
Jen tak, že jednoho rána zjistíte, že jste spolu několik let žili hlavně jako tým na provoz domácnosti.
A ne jako muž a žena.
A možná právě proto mě tahle třetí cesta děsí nejvíc.
Ne proto, že bychom se museli hádat.
Ale protože můžeme přestat bojovat o něco, co jsme kdysi chtěli společně.
V dalším díle už nechci řešit, co všechno může být špatně. Chci se podívat na to, jestli existuje cesta, jak zůstat partnerem úzkostného člověka, aniž by se celý vztah točil jen kolem jeho úzkosti.
