Článek
Jak se žije s úzkostným partnerem, když jeho strach začne řídit celou rodinu
Úzkost jednoho člověka nemusí zůstat jen jeho problémem. Někdy se jí postupně začne přizpůsobovat partner, děti i celý chod domácnosti. A člověk si toho všimne až ve chvíli, kdy podle ní začíná žít i on sám.
U nás jsem si toho začala všímat na úplně obyčejných situacích.
Třeba u auta.
Manžel se bál, že ho při parkování odřu. Začal mi radit, jak mám parkovat, protože auto je pro něj velmi důležité.
Já přitom několik let parkuji sama.
Jenže čím víc mě při parkování kontroloval, tím víc jsem byla nervózní.
A nakonec jsem opravdu udělala chybu.
Z obyčejného parkování se stala hádka.
On viděl možnost, že přijde o něco, co je pro něj důležité.
Já viděla jeho úzkost, která začíná řídit moje chování.
A tehdy mi došlo:
Můžu chápat, proč se bojíš, aniž bych kvůli tvému strachu začala žít podle tvých pravidel.
Dřív bych se možná snažila jeho strach vyvrátit.
„Vždyť jsem auto nikdy neodřela.“
„Nic se nestalo.“
„Neboj.“
Dnes už přemýšlím jinak.
Jeho úzkost nemusím odstranit.
Ale zároveň nemusím dovolit, aby řídila můj život.
Můžu říct:
„Chápu, že tě to děsí. Ale potřebuji mít možnost dělat věci po svém.“
Protože úzkost jednoho člověka se může postupně stát pravidlem celé rodiny.
A právě tomu se teď učím bránit.
Ne tím, že bych jeho úzkost odmítala.
Ale tím, že ji přestávám považovat za něco, podle čeho se musí automaticky řídit všichni ostatní.
Zažili jste někdy, že se úzkost jednoho člověka začala postupně řídit životem celé rodiny?
