Článek
Myslela jsem si, že láska stačí. Pak jsem zjistila, že někdy člověk žije hlavně s tím nejhorším z druhého.
Miluju svého manžela.
Kdybych měla popsat jeho osobnost, řekla bych, že je to jeden z nejzajímavějších lidí, které jsem kdy poznala.
Má smysl pro humor.
Je chytrý.
Umí mě podpořit.
Když je v pohodě, jsme sehraný tým. Máme stejné hodnoty, podobné sny a rozumíme si beze slov.
Jenže je tu jedno bolestivé „ale“.
Poslední dva roky s ním nežiju hlavně v těch jeho nejlepších chvílích.
Žiju hlavně s jeho úzkostí.
S vyčerpáním.
S tlakem.
S tím, že pořád něco musí stihnout.
S tím, že je psychicky tak unavený, že se náš život začne točit kolem jeho stavu.
A někdy mě napadne zvláštní myšlenka.
Co když jsem si vlastně vzala člověka kvůli jeho nejkrásnějším vlastnostem, ale většinu života trávím s těmi nejtěžšími?
Pak přijde dovolená.
Třetí den.
Najednou se směje.
Hraje si s dětmi.
Povídáme si.
Je to zase on.
A já si vzpomenu, proč jsem se do něj kdysi zamilovala.
Jenže pak dovolená skončí.
Vrátí se tlak.
A já zase několik měsíců čekám na další třetí den.
Dlouho jsem si myslela, že musím vydržet.
Dnes si ale kladu jinou otázku.
Ne jak vydržet.
Ale jak žít tak, aby ten muž, kterého miluji, nemusel být sám sebou jen pár dní v roce.
Protože nechci být zamilovaná do vzpomínky.
Chci být partnerkou člověka, který má šanci být sám sebou i v obyčejném úterý.
A myslím, že právě tam nezačíná změna našeho vztahu.
Začíná změna celého způsobu života.
