Článek
Dlouho jsem fungovala stejně.
On něco prožíval.
Něco ho rozhodilo.
Něco ho bolelo.
A já se na něj naladila.
Přemýšlela jsem:
jak mu pomoct
jak ho uklidnit
jak to udělat, aby to zvládl
Vnímala jsem jeho svět.
A snažila se ho vyrovnat.
A pak jsem řešila sebe.
Jak se uklidnit, abych ho unesla.
Jak si udržet lásku.
Jak se neztratit.
Byla jsem opora.
Za každou cenu.
A myslela jsem si, že to tak má být.
Jenže to mělo jednu cenu.
Mě.
Postupně jsem se vyčerpávala.
Ztrácela sílu.
Ztrácela radost.
Ztrácela sebe.
A stejně se nic neměnilo.
A teď poprvé přišel moment, kdy už nemůžu.
Nechci řešit jeho.
Nechci analyzovat, co cítí.
Nechci se ladit.
Chci jen fungovat.
Postarat se o děti.
Projít dnem.
A být sama pro sebe.
A cítím, že tohle je jiné.
Není to vzdání se.
Není to rezignace.
Je to hranice.
Poprvé v životě necítím:
„musím to udržet“
Ale:
„teď už ne“
A zároveň cítím něco zvláštního.
Úlevu.
Protože poprvé nenesu něco, co není moje.
Jsem tu pro děti.
Jsem tu pro sebe.
A to stačí.
Možná jsem si dlouho myslela, že láska znamená nést druhého.
Ale možná znamená něco jiného.
Nézt rovnováhu.
A neztratit u toho sebe.
Závěr:
Možná to, že teď nemůžu, není selhání.
Možná je to první zdravá reakce.
Protože poprvé nejedu proti sobě.
A možná právě tady začíná změna.
Ne u něj.
Ale u mě.
