Článek
Dlouho jsem se ptala, co potřebují ostatní. Neptala jsem se, co potřebuju já.
Dlouho jsem měla jednu automatickou otázku.
Co je potřeba udělat?
Někdo něco potřeboval.
Někdo měl problém.
Někdo byl smutný.
Někdo byl naštvaný.
A já okamžitě přemýšlela, co by mu pomohlo.
Byla jsem na to zvyklá tak dlouho, že mi to připadalo normální.
Nenapadlo mě, že existuje ještě jiná otázka.
Co potřebuju já?
Ne co bych měla.
Ne co je rozumné.
Ne co se ode mě čeká.
Co opravdu potřebuju.
---
Poslední dobou si tu otázku pokládám častěji.
A překvapilo mě, že odpověď nebývá jedna.
Protože někdy něco potřebuje moje tělo.
A někdy moje duše.
Dlouho jsem je házela do jednoho pytle.
Dnes už vnímám rozdíl.
---
Někdy je unavené moje tělo.
Potřebuje spánek.
Jídlo.
Vodu.
Teplo.
Klid.
Protažení.
Sprchu.
Odpočinek.
Jenže já si lehnu na gauč a pustím si seriál.
A po hodině zjistím, že vlastně nejsem odpočatá.
Dlouho jsem nechápala proč.
Vždyť jsem přece odpočívala.
Jenže časem mi došlo, že unavené nebylo moje tělo.
Hladová byla moje duše.
---
Moje duše často nepotřebuje ležet.
Potřebuje tvořit.
Potřebuje pastel.
Hudbu.
Přírodu.
Kameny.
Psaní.
Tanec.
Rozhovor s člověkem, který mě zajímá.
Potřebuje něco, při čem se cítím živá.
A když jí to dlouho nedám, začnu mít zvláštní pocit prázdnoty.
Jako by mi něco chybělo.
A dlouho jsem si myslela, že problém je ve mně.
Že bych měla být vděčnější.
Spokojenější.
Klidnější.
Dnes si myslím něco jiného.
Možná jsem jen dlouho neposlouchala sama sebe.
---
A někdy je to naopak.
Duše je nadšená.
Má nápady.
Chce tvořit.
Chce si hrát.
Chce stavět Lego.
Chce psát.
Jenže tělo už nemůže.
Je vyčerpané.
A potřebuje spánek.
Ne další inspiraci.
Ne další projekt.
Postel.
---
Dnes si proto pokládám dvě jednoduché otázky.
Co teď potřebuje moje tělo?
A co teď potřebuje moje duše?
Překvapivě často dostanu dvě různé odpovědi.
A pak se ještě ptám:
Která z nich je teď naléhavější?
---
Možná je to jedna z nejdůležitějších věcí, které se poslední dobou učím.
Neřídit se jen tím, co je potřeba udělat.
Ale všímat si i toho, co potřebuju já.
Moje tělo.
Moje duše.
Protože mám pocit, že většinu života jsem se ptala všech ostatních.
A teprve teď se učím ptát sama sebe.
A možná právě tam začíná cesta domů. ❤️
