Článek
Když jsem se vdávala, vůbec mě nenapadlo přemýšlet nad tím, co znamená věta:
„Ve zdraví i v nemoci.“
Brala jsem ji jako samozřejmost.
Když člověk onemocní, ten druhý ho přece neopustí.
Jenže dnes vedle sebe nemám člověka se zlomenou nohou nebo po operaci. Žiju vedle člověka s psychickým onemocněním.
A najednou zjišťuji, že tahle věta není vůbec jednoduchá.
Dlouho jsem si myslela, že manželský slib znamená vydržet všechno.
Že když je druhý nemocný, musím se přizpůsobit.
Vydržet.
Pomáhat.
Počkat, až bude lépe.
Dnes už si tím nejsem jistá.
Protože podle mě ten slib neznamená:
„Budu celý život tiše snášet jakoukoli situaci, i kdyby ničila mě i naše děti.“
Spíš znamená:
„Neopustím tě jen proto, že jsi onemocněl.“
To je obrovský rozdíl.
Pak mě napadl jeden obraz.
Představila jsem si dva lidi, kteří tlačí auto do kopce.
Jeden z nich onemocní.
Nemůže tlačit tolik.
Tak ten druhý na nějakou dobu zabere víc.
To je přece partnerství.
Jenže co když ten druhý tlačí celé roky?
A ten první pořád říká:
„Ještě tenhle kopec. Pak už bude dobře.“
Jenže za tím kopcem je další.
A další.
A další.
Najednou už auto netlačí dva lidé.
Tlačí ho jen jeden.
A celý život se začne přizpůsobovat nemoci.
Nemyslím si, že nemocný partner za svou nemoc může.
Ale myslím si, že má odpovědnost dělat maximum pro léčbu.
Říkat lékařům pravdu.
Hledat jiné cesty.
Měnit způsob života, pokud ten starý vede opakovaně ke zhroucení.
Stejně jako já mám odpovědnost chránit sebe a svoje děti.
Možná největší otázka manželství nezní:
„Mám odejít?“
Možná zní:
„Bojujeme s nemocí společně, nebo se celý náš život začal točit kolem ní?“
A právě tuhle odpověď teď hledám.
