Článek
A pak přijde domů a čeká, že mu s tím někdo pomůže. Že převezmeme kousek té zátěže za něj. Nejčastěji já.
A já to dlouho dělala. Pomáhala, podpírala, zachraňovala. Věřila jsem, že to tak má být, že když někoho miluju, tak přece pomáhám.
Ale čím víc jsem mu brala z beder, tím víc si tam toho přidával.
Až jsem si uvědomila, že nejsem pomocník — ale spolupachatel.
Začala jsem si klást otázky:
Opravdu má tolik práce, nebo si ji vytváří?
Je to všechno opravdu nutné, nebo si to sám přikresluje?
Proč mám já nést důsledky jeho perfekcionismu?
Mám právo říct „ne“, i když vypadá unaveně?
A odpověď byla: Ano, mám.
Můj muž má právo být, jaký je. Má právo na své tempo, svůj styl práce, svou touhu mít vše pod kontrolou.
Ale stejně tak já mám právo chránit svoje hranice, svůj čas, svůj klid.
A pokud on odmítá snížit laťku, nemůže očekávat, že my ostatní budeme neustále natahovat ruce, abychom mu ji pomohli udržet nahoře.
Začala jsem to říkat nahlas. Klidně, ale pevně:
„Vidím, že máš hodně práce. Ale spoustu z toho sis přidal sám, protože chceš, aby to bylo perfektní. A tohle už není moje odpovědnost.“
„Pomůžu ti, když budu moct. Ale nemůžu nést důsledky toho, že si sám přetěžuješ program.“
„Možná je čas podívat se, proč máš potřebu dělat tolik navíc. Jestli ti to víc dává, nebo bere.“
Ne vždy to přijal. Někdy se zlobil. Někdy se stáhl. Někdy to zkusil znovu oklikou.
Ale já vím, proč to dělám.
Protože nechci shořet proto, že někdo jiný odmítá přestat přikládat pod kotel.
A víte co?
Od chvíle, kdy jsem přestala jeho přetížení přebírat jako svoje, se mezi námi objevilo víc pravdivosti.
Už to není hra na hrdinu a oběť.
Ale vztah dvou dospělých lidí, kteří se učí být odpovědní za svůj vlastní život.
