Článek
Ano. Je to moc dlouhé a hlavně se hlavní uvědomění objeví až moc pozdě. Tvoje nejsil
Myslela jsem si, že je jen vyčerpaný. Teď si poprvé připouštím, že je nemocný.
Dlouho jsem si říkala, že je můj manžel jen vyčerpaný.
Práce.
Domeček.
Dvě malé děti.
Je toho na něj moc.
Až odejde z práce, bude dobře.
Až dostavíme domeček, odpočine si.
Až se vyspí, vrátí se mi ten muž, kterého znám.
Tomu jsem věřila roky.
Možná jsem tomu věřit potřebovala.
Protože druhá možnost byla mnohem děsivější.
Už v listopadu jsem v psychiatrické zprávě četla slova jako úzkostná porucha, deprese, vyhoření a anorektické potíže.
Přesto jsem si pořád říkala:
Je jen vyčerpaný.
Jenže pak jsem si začala všímat něčeho, co se nedalo vysvětlit jen prací.
Stejné věty mi říkal před osmi lety.
Že nic nedokázal.
Že nemá kamarády.
Že se mu nedaří.
Že všechno pokazil.
A najednou mi došlo:
Některé jeho problémy nezačaly prací. Ani domečkem. Ani dětmi.
Byly tam už dávno.
A tohle uvědomění mě opravdu bolí.
Protože jsem si celý život říkala, že nechci pro svoje děti zopakovat prostředí, ve kterém jsem vyrůstala.
Pracovala jsem na sobě.
Měnila svoje vzorce.
Učila se hranicím.
Chtěla jsem vytvořit jiný život.
A teď si musím připustit, že možná žiju s člověkem, jehož psychické potíže nejsou jen dočasnou reakcí na těžké období.
A najednou se neptám:
Kdy už bude dobře?
Ptám se:
Co když takhle bude i za deset let?
A ještě těžší otázka:
Dokážu takhle žít?
Na tyhle otázky zatím nemám odpověď.
A možná ji ani nemusím mít dnes.
Potřebuju ale přestat stavět svůj život na větě:
„Až se on změní, bude všechno dobré.“
Protože možná se změní.
Možná ne.
Ale já už nechci dalších deset let čekat, abych zjistila, která z těch možností to bude.
Chci začít stavět svůj život podle reality, která existuje dnes.
I když mě ta realita bolí.
Stalo se vám někdy, že jste dlouho věřili určitému vysvětlení svého vztahu – a pak jste si museli připustit, že realita je úplně jiná?
