Článek
Přicházím na smluvené místo a rozhlížím se, kde je táta. A on nikde. Po 10 minutách začínám být nervózní. Už tu měl dávno být. Kde zase skončil? To ho budu muset zase hledat po hospodách? Cítím, jak se mi svírá celé tělo. Zatínám zuby a pěsti.
A najednou ho vidím. Ne. To se mi snad zdá! To nemůže být pravda. Asi se hanbou propadnu. Ne, to není můj táta. K tomuhle člověku já se nepřiznám!
Otáčím se a jdu sama k autu. Nedá mi to a znovu se otočím. To by přece neudělal. Vždyť to je už moc!
Bohužel. Je to tak. Můj vožralej táta skutečně stojí uprostřed náměstí a močí na kašnu. Zůstávám stát jako zkamenělá. Nevím, jak mám na to reagovat. Nevěřícně zírám.
Postupně ve mně začíná stoupat hněv! Vždyť to je taková ostuda! Co na to řeknou lidi okolo? Běžím za ním a jsem tak naštvaná, mám chuť do něj bušit pěstmi. Křičet a škrábat! Mám chuť křičet na celé okolí. Ještě že je k němu cesta tak dlouhá. Dochází mi, že kdybych zareagovala takhle násilně, tak to moc nezlepším. A bude z toho ještě větší ostuda.
Přes vyceněné zuby na něj jen syknu: "Kde jsi byl tak dlouho? Co si sakra myslíš, že děláš? To sis nemohl dojít v té zatracené hospodě?"
A táta se na mě opile podívá a říká: "Copak já nejsem na pánských toaletách?"
To snad není možný; proč právě já se musela narodit do této rodiny? Vezmu ho silně pod ramenem a zakřičím: "Jdeme!"
Rozhlížím se po náměstí a naštěstí nepoznávám žádného známého. Uff. Doufám, že to tak i zůstane.
Někdy se za něj tolik stydím. A někdy jsem od něj úplně odstřižená a je mi úplně jedno, co dělá. Někdy je mi fuk, že nepřijde domů. A někdy sedím u okna a nervózně ho vyhlížím.
Dcera alkoholika
