Článek
Dlouho jsem si myslela, že mám problém s hubnutím.
Jenže když se podívám zpátky, není to pravda.
Zhubla jsem minimálně pětkrát.
A ne málo.
Pokaždé 15 až 20 kilogramů.
Takže problém nikdy nebyl v tom, že bych neuměla zhubnout.
Problém byl v tom, že jsem neuměla zůstat sama sebou.
Ten příběh se opakoval pořád dokola.
Nejdřív jsem se vrátila k sobě.
Začala jsem chodit ven.
Tvořit.
Hýbat se.
Víc vnímat svoje potřeby.
Měla jsem víc energie.
Více radosti.
A kila šla dolů téměř sama.
Nebyl to boj.
Byl to důsledek toho, že jsem konečně žila svůj život.
Pak ale přišel zlom.
Dostala jsem se do bodu, kdy jsem byla v pořádku.
A tehdy jsem se vždycky rozhlédla kolem sebe.
A uviděla někoho, kdo trpí.
Tátu.
Partnera.
Kamarádku.
Někoho, komu nebylo dobře.
A řekla jsem si:
„Já už jsem v pořádku. Teď můžu pomoct jemu.“
To zní hezky.
Jenže u mě to nikdy neskončilo u obyčejné pomoci.
Já jsem začala žít jejich příběh.
Přemýšlela jsem o jejich bolesti.
O jejich dětství.
O tom, proč se chovají tak, jak se chovají.
Co potřebují.
Jak jim pomoct.
Jak je zachránit.
A čím víc prostoru zabíral jejich život, tím méně prostoru zůstávalo pro ten můj.
Postupně jsem přestala chodit ven.
Přestala jsem tvořit.
Přestala jsem vnímat svoje tělo.
Přestala jsem si všímat svých potřeb.
Protože všechnu pozornost zabral někdo jiný.
Jenže oni se nezměnili.
Neuzdravili se.
Nestali se šťastnými.
A já byla čím dál unavenější.
Smutnější.
Prázdnější.
Bez energie.
A tehdy začalo moje tělo křičet.
Ne slovy.
Únavou.
Napětím.
Neklidnou hlavou.
Touhou po jídle.
Jako by říkalo:
„Vrať se.“
„Přestaň žít život někoho jiného.“
„Já jsem tady.“
Jenže já ho dlouho neposlouchala.
A tak přišlo přejídání.
Dnes si nemyslím, že jsem se přejídala proto, že bych byla slabá.
Myslím si, že jsem se přejídala proto, že jsem se ztratila.
Jídlo bylo jen poslední pokus mého těla přivést mě zpátky k sobě.
Největší objev posledních měsíců není, jak zhubnout.
Největší objev je něco jiného.
Když žiju svůj život:
- mám energii,
- tvořím,
- hýbu se,
- cítím radost,
- hubnu.
Když začnu žít život někoho jiného:
- ztratím sama sebe,
- přestanu vnímat svoje potřeby,
- ztratím energii,
- začnu se přejídat.
Celé roky jsem si myslela, že bojuju s váhou.
Dnes si myslím, že bojuju o něco mnohem důležitějšího.
O právo zůstat sama sebou.
I když někdo vedle mě trpí.
Protože soucit neznamená, že musím opustit svůj vlastní život.
A možná právě to je lekce, kterou se učím celý život.
Vidět druhé.
Ale neztratit sebe.
