Článek
Když už nemůžeš nést druhého
Dlouho jsem fungovala stejně.
On něco prožíval.
Něco ho rozhodilo.
Něco ho bolelo.
A já se na něj naladila.
Přemýšlela jsem:
jak mu pomoct
jak ho uklidnit
jak to udělat, aby to zvládl
Vnímala jsem jeho svět.
A snažila se ho vyrovnat.
A pak jsem řešila sebe.
Jak se uklidnit, abych ho unesla.
Jak si udržet lásku.
Jak se neztratit.
Byla jsem opora.
Za každou cenu.
A myslela jsem si, že to tak má být.
Jenže to mělo jednu cenu.
Mě.
Postupně jsem se vyčerpávala.
Ztrácela sílu.
Ztrácela radost.
Ztrácela sebe.
A stejně se nic neměnilo.
A ještě něco jsem si dlouho neuvědomovala.
Domácnost šla stranou.
Děti šly stranou.
Často jsme byli u babičky a dědy.
Syn byl s nimi.
A já měla „prostor“.
Ale ten prostor jsem nevyužívala pro sebe.
Využívala jsem ho na:
řešení jeho
zpracovávání jeho stavu
uklidňování sebe, abych ho unesla
a do toho domácnost
Pořád dokola.
Až teď, když tu babička není, vidím realitu.
Všechno je na mně.
Děti.
Domácnost.
Můj stav.
A poprvé v životě vidím, že to nejde dělat stejně.
Nemůžu ho mít na prvním místě.
Teď jsem tam já.
A moje děti.
A schválně si to říkám:
nebudu ho teď řešit
nebudu se na něj ladit
ono se to musí vyřešit u něj
Já musím ustát sebe.
Dřív mě z toho bolela hlava.
Jak jsem se pořád snažila vymyslet, jak na něj.
Jak se naladit.
Jak to udělat správně.
Teď poprvé cítím něco jiného.
Úlevu.
Řeknu si:
je to teď na hovno
A tím to končí.
Neřeším ho.
Neanalyzuju.
Jsem tady.
Pro sebe.
Pro děti.
A najednou se cítím normálně.
Ne šťastně.
Ne vyřešeně.
Ale normálně.
A funguju.
Protože jinak to nejde.
A možná je v tom ještě jedna věc.
Když má člověk hodně pomoci zvenku, může to být někdy past.
Ne proto, že by ta pomoc byla špatná.
Naopak.
Když jsem vyčerpaná, potřebuju ji.
Ale někdy ta pomoc zakryje realitu.
Umožní nám dál fungovat ve vzorci, který nás vyčerpává.
Až když ta pomoc na chvíli zmizí, ukáže se pravda.
Co je opravdu moje.
Co už nejde dál nést.
A kde jsou moje hranice.
Závěr:
Možná to, že teď nemůžu, není selhání.
Možná je to druhá nejzdravější reakce v mém životě.
Protože poprvé:
neřeším jeho
neztrácím sebe
nejedu proti sobě
Jen stojím tam, kde jsem.
A držím to, co je opravdu moje.
A možná právě tady začíná skutečná změna.
