Článek
A pak si vzpomenu na dětství.
Můj táta byl vždycky člověk, pro kterého byla práce důležitější než já.
Když jsem za ním chodila, že si chci s ním povídat, něco ukázat nebo mu jen pomoct, vždycky odpověděl:
„Jo, hned přijdu, jen tohle dodělám.“
Ale nikdy nepřišel.
A já se naučila čekat.
A pak přestat ptát.
Postupně jsem se naučila spoléhat jen sama na sebe.
Řešit věci sama, nikoho o nic neprosít.
A taky jsem se naučila být skeptická ke slibům druhých.
Uvnitř mě se vytvořil vzorec — že když někdo dává práci přednost přede mnou, je to v pořádku.
Protože přesně tak to vypadalo doma.
A tak jsem si, nevědomky, našla workoholika.
Někoho, kdo se chová přesně tak, jak jsem to kdysi zažívala.
Protože to znám. Protože v tom umím žít.
Vím, jak se v tom pohybovat — jak přežít.
Když je toho na mě moc a já zakřičím, udělám dusno, on na chvíli přestane pracovat a věnuje se mi.
A já mám pocit, že jsme zase spolu.
Jenže je to smutný způsob, jak si vyžádat pozornost.
Někdy si šeptám: Říkal, že za chvíli přijde. Tak proč mám zase pocit, že čekám celý život?
A uvědomuji si, že to není náhoda.
Já si ho vlastně přitáhla.
Podvědomě.
Protože tenhle vzorec znám odmala.
Protože jsem se v něm naučila fungovat.
Protože jsem nikdy nepoznala jiný způsob lásky.
Je to bolestivé zjištění.
Ale zároveň osvobozující.
Teď už vím, proč jsem si vybrala tak, jak jsem vybrala.
A v tom pochopení je síla — protože co si uvědomím, to můžu i změnit.
Chci, aby můj život byl jiný.
Aby moje dítě vidělo, že láska není jen o čekání a přizpůsobování se, že vztah může být rovný a bezpečný.
A já vím, že změna začíná u mě.
U toho, že se budu učit věřit slibům a především sama sobě.
Protože konečně chci, aby mé srdce nebylo jen čekající, ale i naplňující.
Znáte to také?
