Článek
Můj manžel je workoholik. Je závislý na práci. Skrze práci se snaží získat pochvalu, uznání, kamarády, postavení a peníze. Pracuje 12–16 hodin denně a čeká, že ho pochválím. Jenže čím víc pracuje, tím víc jsem doma sama – sama na našeho syna, na domácnost, na rozhodování. A tím méně jsem ochotná ho chválit.
Když pochvala nepřichází, začne pracovat ještě víc. Vzdalujeme se. Přichází domů jen spát, a v téhle fázi se od něj začínám odpojovat. Ignoruju ho, nebo jsem naštvaná. Už ho nechválím vůbec. Skoro spolu nemluvíme. Jsme spíš dva lidé pod jednou střechou než skuteční partneři.
A právě v tomhle bodě se v jeho těle spouští stopka. Záchranný mechanismus. Pochvala po šestnácti hodinách dřiny nikde. Tělo to vzdává, přichází průjem. První fyzické varování, že to takhle dál nejde. V tu chvíli je úplně vyčerpaný – psychicky i fyzicky. Začíná konečně odpočívat. Ztiší se, přemýšlí, naslouchá sám sobě. Dá si pauzu. Vezme nás na výlet. Jsme spolu. Povídáme si o tom, jak z toho ven. Jak být šťastný. Jak žít jinak.
Jenže po takovémto odpočinku začíná v pondělí zase pracovat. Zpočátku „jen“ 10 hodin denně. Postupně ale přidává a celý kolotoč se roztáčí znovu.
Když ho nechválím dostatečně já, začne hledat uznání jinde. Od rodičů, kolegů, kamarádů. A pracuje ještě víc. Ne pro radost. Ale aby si zasloužil, že je dost. Že má hodnotu.
Jak z toho vystoupit?
Pochvala od manželky? Snažím se. Ale stejně to nestačí. Vydrží mu to pár minut, možná půl hodiny. A pak se znovu roztočí ve spirále výkonu. Pochvala zvenčí nezaplní to vnitřní prázdno. A on touží po uznání více a více.
Vím, že to nedělá schválně. Nevědomě v tom jede celý život. Právě proto je těžké z toho vystoupit.
Řešením je…
Aby v sobě manžel našel sebe-hodnota. Tu opravdovou, vnitřní. Taková, která nevzniká z výkonu, ale z toho, že člověk ví, kým je, i když zrovna nic nedělá. Že si zaslouží lásku a uznání, i když jen tak „je“. Bez výsledků, bez plánů, bez hektiky.
A taky moje vlastní práce na sobě. Protože i já mám v tomhle kolečku svoji roli…
