Článek
Nechci v této sérii radit, co je správně.
Chci nejdřív ukázat, jak jednotlivé vzorce vznikají a kam mohou vést.
Když má partner úzkost, první reakce bývá často úplně přirozená.
Chci mu pomoct.
Chci, aby se mu ulevilo.
A tak začnu uklidňovat.
„Neboj.“
„To bude dobré.“
„Určitě to zvládneš.“
„Nic se nestane.“
Na chvíli to funguje.
Partner se uklidní.
A já mám dobrý pocit.
Pomohla jsem mu.
Jenže právě tady může začít první problém.
Úzkost.
Ujištění.
Úleva.
A potom znovu úzkost.
A znovu potřeba ujištění.
Postupně se může vytvořit vzorec, ve kterém jeden člověk začne potřebovat, aby ho ten druhý opakovaně ujišťoval, že je všechno v pořádku.
A druhý si zase zvykne být tím, kdo uklidňuje.
U nás to vidím třeba na úplně obyčejných situacích.
Vrtáme terasu.
Manžel chce, aby všechno bylo přesné.
Rozměry na milimetr.
Dřevo správně vyschlé.
Nátěr nanesený za správných podmínek.
Dodržený postup.
Já vidím terasu.
On vidí všechno, co by se mohlo pokazit.
A když začne být nervózní, můj první instinkt je:
„Neboj, bude to dobré.“
„To zvládneme.“
„Vždyť o nic nejde.“
A na chvíli se mu opravdu uleví.
Jenže potom přijde další detail.
Další otázka.
Další nejistota.
Další potřeba, abych ho uklidnila.
A já postupně začínám sledovat nejen to, co je potřeba udělat.
Začínám sledovat také jeho stav.
Je nervózní?
Je v pohodě?
Neřekla jsem něco špatně?
Nezvýšila jsem mu úzkost?
Neměla bych mu raději pomoct?
A najednou už neřeším jen terasu.
Řeším jeho úzkost.
A právě tady se může stát něco nenápadného.
Jeden člověk má strach, ale druhý začne být zodpovědný za to, aby se ten strach zmenšil.
Postupně se pak může přizpůsobovat i běžný život.
Některé věci raději neříkat.
Některé situace raději nedělat.
Některé problémy raději vyřešit předem.
Protože když bude klid, bude klid i jemu.
A když je klid jemu, je klid celé rodině.
A tak se z obyčejné snahy pomoct může postupně stát způsob fungování vztahu.
Jeden člověk prožívá úzkost.
A druhý ji začne hlídat, zmírňovat a předcházet jí.
Ne proto, že by ho chtěl kontrolovat.
Naopak.
Protože ho miluje.
A právě proto může být tak těžké poznat, kdy pomoc přestává být pomocí.
Protože zvenku to pořád vypadá jako:
„Jsem tu pro tebe.“
Jenže uvnitř vztahu se může pomalu vytvářet něco jiného:
„Když ti není dobře, musím udělat něco, aby ti bylo dobře.“
A to už je mnohem větší zátěž.
Nejen pro úzkostného člověka.
Ale i pro jeho partnera.
A někdy pro celou rodinu.
V dalším díle se podíváme na druhou cestu: co se stane, když partner nezačne úzkost jen uklidňovat, ale začne celý život přizpůsobovat tomu, aby ji vůbec nespustil.
