Článek
Najednou nastal čas jít na pracovní odpočinek a přemýšlet, co podnikneme dál. Tak jsme rekapitulovali, co se nám povedlo splnit a co bychom ještě rádi prožili. Manžel velký rybář a milovník Norska, já zahradnice s oblibou středozemní vegetace a teplého moře. V té době manžel již rodiče neměl a moje maminka prohrála boj s rakovinou. Bylo to smutné období. Děti byly již dospělé s vlastními rodinami a tak jsme si připomněli náš dávný sen. Malá kuča u moře s malou loďkou. Začali jsme se dívat po chajdách v Chorvatsku, což bylo nejblíže k Čechám. A také cenově pro nás s půjčkou přijatelné. Jednoho dne nás oslovila fotka z domku na moře s pohledem na Velebit a bylo rozhodnuto. Jedeme tam. Ten dům byl na ostrově Pag a byl leden. Domluvili jsme si schůzku s majitelem a přidal se k nám bratr, který byl naším zimním výletem k moři nadšen. Všichni jezdí na Jadran v létě, ale v zimě to bude jiné koupáníčko. Dorazili jsme v noci do města Pag a byli jsme uchváceni jeho starobylou atmosférou bez jediného človíčka. Úzké uličky, krásné kamenné náměstíčko s kostelem a všude ticho jen s šumem moře. Brouzdali jsme po městě a okolí až do svítání. Pak jsme jeli na domluvenou schůzku asi 5 km od města do Bošany. Řadový dům jsme našli bez problémů a měli hodinu čas prohlédnout si okolí a zajít k pláži. Výhled byl skutečně nádherný jak na moře, tak na hory, ale sešup k moři čítal skoro 80 schodů. Majitel byl milý, pozemeček malinký a dům naprosto vlhký ze stékající vody z hory za ním. Při loučení jsme dostali slevu, ale ani ta by to neřešila, nebyl vodovod ani kanalizace. Ubytovali jsme se na Pagu v podkroví s výhledem na moře a šli spát. Ráno šel bráška prozkoumat nemovitosti na prodej. Prohlédli jsme si je zvenku, některé byly sice přímo u moře, ale nad naše finanční možnosti. A pak jsme si vybrali tu, co k našemu ubytování byla nejblíž. A světe div se, zrovna přijela majitelka z okolní země. Ukázala nám dům a řekla: Daj peniaze, dám Ti kluče. Trvalo to celý rok, než si dala papíry z dědického řízení a rozdělení pozemku se sousedy do pořádku.
A tak jsme se nastěhovali, celý dům zrekonstruovali. Když jsme dali nová okna, byla bura 180km za hod. Ulítla nám stará vrata od garáže, oholila fíkovníky i rajčata. Našli jsme si tam přátele Čechy i Chorvaty, kteří říkali, že bury jsou na celém pobřeží Chorvatska. Pořídili jsme si loďku, udělali kapitánské zkoušky a dostali místo na parkování, které nebylo slučitelné s přístavem. Při první velké bouřce se tam řada lodí potopila, my jsme ji zachránili, i když byla potlučená o kamenné molo. Po každém příjezdu jsme opravovali fasádu a balustrádové sloupky. Chudáci majitelé hned u moře měli od soli a bouřek po zimě škod ještě více. Žili jsme tam několik lét a zvykli si na to, že se tam platí i poplatky za vzduch. Pak ale přišlo setkání s místní rychlou pomocí, kde elektronické recepty neznají, nejbližší nemocnice až 50km vzdálená v Zadaru a to rozhodlo. Bylo tu hezky, ale doma je nejlíp. Nyní rekonstruujeme další chajdu, ale to už je jiný příběh.
