Článek
Ano, jsem skutečně jedním z toho velkého počtu. Hledal jsem, kolik nás v té naší zemičce České vlastně je a našel jsem jenom spekulace + přiznání ministerstva práce a sociálních věcí, že „v současné době (2019) KÚ nedisponují informacemi o počtu osob s PAS“! (Kapitola 14.1. Návrhy na řešení z dokumentu, odkaz níže). No nic. Údajně nás přibývá 1500-2000 ročně (autismport.cz). Tolik ze statistiky, o ní můj text není. Níže podávám velmi stručný popis své minulosti (především ze školního období).
Můj život v kontextu diagnóz
Už od mala si na mě matka nějakým záhadným způsobem všímala, že něco se mnou není úplně v pořádku (podle jakýchže kritérií?). Pochopitelně ani lidem na spektru autismu se nevyhýbá jev známý jako infantilní amnézie (mám několik zprostředkovaných vzpomínek), ale ve čtvrtém nebo pátém roce už jsem kamsi docházel. Uznávám, že jsem nebyl s to pochopit proč, ale pamatuji si, že jsem jaksi tušil, že na ona místa chodí lidi s nějakým důvodem, na který jsem v kontextu vlastní přítomnosti nemohl přijít. Pocházím z vesnice a ve městě jsem si všímal, že je rozhodně víc lidí venku, a ne všichni chodí tam, kam já. Z jmen si pamatuji jen MUDr. Evu Čápovou, ke které jsem docházel a obdržel diagnózu LMD - Lehká mozková dysfunkce (nebo možná podklady pro tuto diagnózu, těžko říct). Dnes už se místo toho uděluje „ADHD“ (taky to jsou bez kontextuální znalosti jen shluky čtyř písmenek, že?). S touto diagnózou jsem se nikdy vědomě neztotožňoval a pokud si to už nepamatuji, musely to být situace, které jsem už tehdy vnímal jako prkotiny. Totéž však nemohu říci právě o diagnóze Autismu v kontextu mého já, a především vnějších vlivů na něj působících. Ale to předbíhám.
Do školky jsem nastoupil až v pátém roce života, žádná traumata z ní nemám. Na konci školky ale matka dostala doporučení, abych byl uklizen do malotřídní ZŠ a po vychození prvního stupně přestoupil na ZŠ, která byla spojena s MŠ, do které jsem chodil. Tuto skutečnost jsem si v pubertě interpretoval jako narušení potenciálních vztahů s budoucími spolužáky, ale připouštím, že těch 5 let tam bylo převážně pozitivních a žádné velké problémy jsem tam neměl. Zato druhý stupeň byl náročný (hlavně v 7. třídě to bylo peklo, tehdy došlo i na diagnózu AS): šikana na skoro denním pořádku, na mé straně depresivní ladění až pasivní suicidální ideace (myšlenky typu „světu by bylo mnohem lépe, kdybych prostě neexistoval“). Ano, zpětně uznávám, že jsem se někdy choval jako blázen a dopouštěl jsem se i vědomého urážení lidí, neboť jsem z toho měl potěšení a oni ze mě, když mi to mohli oplatit. Tehdy jsem se z toho hroutil, dnes to vnímám jako socioemoční kšeft! Prospěchově jsem se zhoršil, ale to mi nevadilo (zajímavé bylo, že to vadilo vyučujícím. Co si o tom myslet?) Ano, měl jsem pětky, ale nebylo jich moc, jinak bych nejhorší známku na vysvědčení neměl za 3. Ale chápu, že pro někoho zde bude „moc“ až kolem 10 pětek a pro jiného jediná čtyřka. V 8. ročníku jsem dostal asistentku, kterou jsem podle sebe nepotřeboval (už tehdy jsem byl tohohle názoru). Během 3 pololetí a prvních 2 týdnů na SŠ se u mě vystřídaly hned 4 asistentky. Ty první dvě u mě mají za 5 a 3 s přimhouřenýma očima. První to vzdala hned po týdnu (a ne, určitě to nebylo mým chováním), druhá často chyběla a sama působila dojmem „co tady mám vlastně dělat?“. Třetí držela plnou kontinuitu v docházce (ani nebyla nemocná), s tou bylo vše bez problémů a jednou za čas ji vídám dodnes. A čtvrtá na SŠ byla ze vzdálenější rodiny 😊
ZŠ jsem sice vyšel s vyznamenáním a tehdy jsem to vnímal jako bravurní úspěch (jenom 4 dvojky a celý rok jsem z chemie udržel samé jedničky, to jsem už tehdy od začátku zamýšlel pro chlubení se tímto výsledkem). Ale dnes to vnímám negativně, protože jsem názoru, že přítomnost asistentky zkreslila hodnocení a nedostal jsem takové které jsem měl. Sice bych měl horší, ale víc by odpovídalo realitě. Bylo mi řečeno, že jsem ji dostal, aby za mě řešila/pomáhala řešit primárně „sociální omáčky“ a sekundárně provozní věci (hlavně zapisování domácích úkolů). Jsem názoru, že jistě by se dala najít řešení, jak si osvojovat a rozšiřovat kompetence i v těchto oblastech. Zde ještě zmíním sociální kolektivy: Ve školce nás bylo kolem 20-25, přesně si nepamatuji. Na ZŠ malotřídce nás byl podobný počet, ale pozor, v celé škole! Ta škola byla na zavření a dnes jsou rádi, že jsem tam chodil (řekli mi to osobně). Pokud jde o diagnózu AS, obdržel jsem ji od MUDr. Anny Hanušové (nebo někoho z FN HK, už si přesně nepamatuji). Jednou jsem ji prosil o sdělení, co mám dělat, aby nemusela do zprávy napsat, že mám AS. Dnes ji vnímám jako systémově servilní kolečko ve stroji zdravotnictví.
Těšil jsem se, až budu na střední škole a nebudu muset řešit spolužáky ze základky. Bohužel výběr SŠ byl zmanipulovaný ze strany matky a za tím si stojím. Tvrdila, že na „normálních“ SŠ bych byl opět šikanován a prostě nezapadal (jako by to měla být nějaká sociální povinnost). Sice na prezentaci SŠ mi říkali na můj původ, že by byli rádi, kdybych se přihlásil právě k nim, protože moje ZŠ má velmi dobrou pověst v přípravě žáků na další studium (a drží to dodnes).
Na střední škole jsem se dostal do úplně nového světa. Hlavně jsem měl úžasnou třídní učitelku, která po dvou týdnech (vč. adaptačního kurzu), co jsme se znali, prohlásila, že můj autismus vnímá jako dar a že ano, má svá úskalí, ale v mé konkrétní psychické konfiguraci (parafrázováno) podle ní nejsou až tak závažné, jak je často všudemožně popisováno. Zde musím dodat: já si často připadal, že stejné nebo velmi podobné problémy mají i neautističtí jedinci, a přesto je nikdo nepatologizuje diagnózami a řeší jejich jednání pouze v rámci banálních sociálních interakcí. Nechápal jsem, proč já musím být vnímán jako někdo kdo je ze své podstaty dysfunkční, když podle (nejenom) sebe mám jen drobné problémy, které lze vidět u skoro kohokoliv. Také spolužáci byli fajn, ale po vychození školy jsem si je odebral z přátel. Prostě jsem neviděl důvody, proč s nimi být v kontaktu.
V prváku a druháku jsem se poměrně často předváděl, především v rámci tzv. matematického showmanství (mělo to hlavně testovou podobu – vzal jsem si k vyřešení testy, jejichž látka byla o ročníky výše a na tom jsem stavěl svou image, jak vynikajícím počtářem jsem byl). Zároveň však byla na mě směřována kritika, jak mám zkreslené vnímání reality a že prý nejsem schopen objektivního sebehodnocení. Touto kritikou jsem se za ty zbývající roky (a taky paralelně nepovedeným vztahem) se nechal demoralizovat do takové podoby, že mi nevadilo se zhoršovat v prospěchu a maturovat bez vyznamenání (stejně to nikdo na pohovorech zkoumat nebude, tak proč se snažit?)
Po SŠ jsem sice nastoupil na VŠ, tam jsem neprošel ani jediným semestrem. Rodiče to přičítali klasicky lenosti, ale já jsem věděl, že prostě ne, byl jsem v tak psychicky rozloženém stavu, že studovat prostě nešlo. Víc jsem se viděl v nějakém pracovním poměru, protože jsem si chtěl hlavně vydělat peníze na splnění si alespoň materialistických snů, když už ne těch ostatních.
Jak vnímám svůj autismus dnes
Předem chci zdůraznit, že nechci znevažovat něčí vnímání sebe sama. To je věc každého z nás všech a je to věcí soukromou. Nicméně příliš úzké a jednostranné pojetí sebe sama nevyhnutelně vede ke stavu, že druzí si budou vnímat (a po čase budou mít potíže nevnímat) vlastní zabedněnosti a krátkozrakosti. Moje matka mi v pubertě dávala (asi 3-5× krát z a celou dobu) dlaně k tváři simulující úzké zorné pole, aby mi ukázala, jak je moje chápání úzké a že bych ho měl rozšířit a brát v úvahu vícero možností a že neautisté tak činí automaticky. To byl závěr, který jsem si z toho odvodil, evidentně nebyl správný, jinak by na světě bylo rozhodně méně hlouposti, zabedněnosti a idiocie. Sobě jsem si vsugeroval, že jsem nad tím pečlivě a logicky přemýšlel. Dnes ale právě díky Jungovi vím, že to byl jakýsi kompenzační obraz, který jsem neměl vnímat doslova (mimo jeho zaznamenání), ale jako materiál pro sebereflexi a orientaci vědomí.
V dospělosti se mi častěji začalo dít, že když jsem odhalil, že jsem byl diagnostikován na AS, nechtěli tomu věřit, že prý se chovám docela normálně a moc divností či dysfunkcionality nevykazuji. Často přitom vysvětluji, že už to není aktuální diagnóza a používám jenom pojem „autismus“ abych zrcadlil, jak byla diferenciální diagnostika dovedena ad absurdum. V žádném případě však nehodlám být uražený z reakcí ostatních jako zpochybňovaní nebo popírání (mé diagnózy). Máme přeci každý právo na svůj názor.
V práci mi bylo vytýkáno (naposledy před 4 lety), že se na svou diagnózu vymlouvám a mluvili jsme (poměrně konstruktivně) o různých aspektech zmíněných diagnóz. Diskuze obvykle končila reduktivně a způsobem, co v životě platí účty, co je praktické apod. Dnes už mě to nijak netrápí – prostě jsem narazil na lidi, kteří o tom měli svůj názor a jestli jim funguje ho mít takový, jaký mají, proč jim ho (vůbec) měnit? Mimochodem, já byl vždy vyhraněný proti slovu fungování v kontextu člověka.
Doma rovněž jsem měl šarvátky se svou matkou na totéž téma. Snažil jsem se ji přesvědčit, aby zvážila možnosti, že se mnou by to mohlo být celé úplně jinak. Bohužel, už má vytvořený názor a měnit ho nechce. A já bych taktéž měl mít svoje.
Níže už jenom přikládám FB příspěvek, v jehož komentářové sekci jsem vyjádřil, jak vnímám diagnózu autismu. Tímto rovněž zakončuji i tuto reakcí. Asi si říkáte, že jsem se „nevyjadřoval k tématu“ na které jsem reagoval a máte pravdu: často mívám problém se držet hlavní myšlenkové linie. Ve slohových pracích jsem kvůli tomu dostával od jedné učitelky za 4 jenom kvůli tomuhle důvodu. A od další jenom za 2.
Zdroje:
https://www.mpsv.cz/cms/documents/75a63db4-f4b3-2104-e264-8ff831c2f5b1/Anal%C3%BDza-po%C4%8Dtu-osob-s-PAS-v-%C4%8CR-a-jejich-pot%C5%99eb-v-kontextu-jednotliv%C3%BDch-druh%C5%AF-soci%C3%A1ln%C3%ADch-slu%C5%BEeb.pdf?t=1720510892230
https://autismport.cz/o-autistickem-spektru/detail/jak-se-vyviji-pocet-osob-diagnostikovanych-s-pas
