Článek
Mně se to stalo dvakrát a dodnes to nemohu pochopit. Poprvé na dovolené na Mallorce, kterou objednala kamarádka. Na fotkách bylo přímo u hotelu moře, tak jsem to odsouhlasila. Až na místě jsme zjistili, že voda u hotelu není moře, nýbrž zátoka. K moři vedla cesta přes dvě dvouproudové silnice. A tak jsme každý den chodili a čekali, až přejedou mraky aut. Jednou jsme se vraceli a silnice byla úplně volná v prvním dvouproudovém pruhu. Vedla jsem malého syna za ruku a rozhlédla jsem se na ostrůvku u druhého silničního pruhu. Nikde nic, jen na příjezdové cestě čekalo auto. Tak jsem se synem vstoupila do vozovky a najednou ten čekající řidič zvedl z okénka ruku. Strhla jsem syna zpátky a kolem přejelo bílé auto nejméně dvousetkilometrovou rychlostí. Čekající řidič nás nechal přejít, usmál se a já mu na dálku poděkovala. Zachránil nám život.
Druhý příběh byl také hodně zvláštní. Jeli jsme s partou rogalistů z Monaka domů. V dodávce nás bylo 6 a já si sedla hned za řidiče. Když jsme projeli do Francie, byla už noc a celá osádka včetně mne usnula. Najednou jsem se vzbudila a viděla, jak se naše auto řítí do betonové zdi tunelu. Dala jsem několik herd do zad řidiči, který se vzbudil a na poslední chvíli auto stočil několik centimetrů od betonu. Dodnes nechápu, kdo mě tenkrát vzbudil. Možná babička, která mi vždy říkala, že každý máme svého andělíčka strážníčka, ale nemáme ho moc provokovat a zaměstnávat. Díky, babi.
