Článek
Dlouho jsem měla raději prvorozené dítě. Bylo to nádherné. Samé pohádky, zpívání, hry na hřišti, mazlení a všechno kolem. Hrozně jsem si roli maminky užívala. V představách, jak krásné to bude, jsme si udělali druhé.
Do druhého miminka jsem se, ale vůbec nezamilovala i přes to, že byl porod krásný. Prostě nic. Přišlo mi, že mi tu jen překáží. Neustále ječí a hrozně mě štve.
Moc jsem chtěla vrátit čas a druhé nemít..
Kvůli němu jsem nevěnovala moc pozornosti ani prvnímu. Byla jsem pořád napružená a unavená. Přes to všechno jsem se starala a v duchu záviděla rodinám kolem mě, kteří mají jen jedno dítě. Taková pohodička…
Zlepšilo se to, až když druhorozenému byly 2 roky.
Už bylo větší, mnoha věcem rozumělo. Konečně začala pohodička. Srovnaly se i moje city k němu a od těch 2 let mám obě děti ráda úplně stejně. Jsou to úžasní parťáci a pořád si spolu hrají, takže počáteční peklo a lítání kolem nich se mi teď vrací i s úroky. Většinu času si chtějí hrát spolu a matku „nepotřebují.“
Čím více jsem nad mou situací přemýšlela, tak by jsem zpětně ty dvě děti měla, ale určitě s větším odstupem.
Nechápu, proč je teď trend rodit děti tak brzy. Nikdo mi neřekl, že ideální je rozestup pět let. Jak to bylo dříve..
