Článek
Existuje rozpor, který mě dlouhodobě zaráží a o kterém se mluví jen velmi málo.
Rozpor v tom, komu společnost sdílení života dětí a zranitelných lidí vyčítá – a komu ho naopak toleruje, nebo dokonce chválí.
Na jedné straně jsou velmi hlasitě kritizovány matky (často samoživitelky), které sdílejí videa ze svého každodenního života s dětmi. Jsou obviňovány ze zneužívání dětí pro peníze, pozornost nebo vlastní prospěch. I běžná videa z domácnosti, krátké momenty z dne či spolupráce s firmami jsou automaticky označovány za neetické.
Na druhé straně ale vidíme umělce, herce, influencery či veřejně známé osobnosti, kteří dělají v podstatě totéž – sdílejí své děti, jejich tváře, emoce i soukromí. Často ve výrazně větším měřítku, s mnohem větším dosahem a komerčním přesahem. Přesto to většině společnosti nevadí. Bereme to jako „součást jejich života“, „realitu“, „normální obsah“.
Ještě výraznější je tento rozpor ve chvíli, kdy se obsah týká lidí se zdravotním postižením nebo jiným znevýhodněním. Videa ze života s autistickým dítětem, s těžce nemocným partnerem nebo s člověkem, který se nemůže sám bránit, jsou často označována za osvětu. Sdílí se, chválí, podporují.
Jen málokdo se ale ptá:
Kde je hranice mezi osvětou a vystavováním cizího života?
Kdo dává souhlas?
A proč ho někdy vyžadujeme – a jindy ne?
Zdá se, že problémem není samotné sdílení.
Problémem je kdo sdílí.
Zda je to někdo společensky uznávaný, úspěšný a oblíbený – nebo někdo, kdo do těchto škatulek nezapadá.
Pokud chceme vést skutečnou debatu o ochraně dětí a zranitelných lidí, nemůžeme používat dvojí metr. Buď budeme důslední ke všem, nebo si přiznáme, že nám ve skutečnosti nejde o děti – ale o vlastní pocit morální nadřazenosti.
