Článek
Filipa jsem poznala, když byl v prvním ročníku na střední umělecké škole – konkrétně na oboru multimédia. No jo, když dostaneš svůj první foťák k Vánocům a začneš fotit květiny a krajinky, víš, že to nebude obyčejné hobby.
Filip byl od začátku milý, jeho dopisování bylo roztomilé, až to vypadalo, že má na mě tak trochu kouzelný objektiv. Ale jakmile přišla osobní schůzka, všechno se to trochu zvrtlo. To, co mělo být romantické, se proměnilo v… jak bych to řekla… trošku oplzlé?
Rande, kde místo sladkých slov zazněly vtipy o tom, co všechno se může stát, když se fotograf rozhodne zachytit každou vteřinu na špatném místě. Kdo by to čekal? Ale zase, to je Filip – nikdy nevíš, jestli se směje nebo právě chystá najít perfektní úhel pro nový snímek.
Jak se říká, každý má své kouzlo a Filip rozhodně nebyl výjimkou. A i když naše rande možná začalo trochu… nečekaně, stále se na něj ráda vzpomínám. Fotografové totiž dokážou vidět svět trochu jinak – a to nejen skrze objektiv.
A přestože to bylo jedno z těch rande, které nevyšly úplně podle plánu, Filip už nikdy více nezavolal. Možná jsem mu v tom okamžiku zřejmě nesedla, nebo to byla jen jedna z těch náhod, které se nedají zopakovat. Ale kdo ví? Život je příliš krátký na to, abychom litovali neúspěšných rande – občas se prostě stane, že lidé a jejich cesty se rozejdou, a to bez jakéhokoliv zbytečného dramatu.
