Článek
Napětí mezi Andrejem Babišem a prezidentem není nic nového, ale aktuální konflikt o vládu odhaluje hlubší rozpor, zatímco Babiš vidí sám sebe jako přirozeného vítěze volebního mandátu, prezident si zakládá na tom, že je strážcem procedur, rovnováhy a ústavních mantinelů (na rozdíl od toho minulého, že…).
Babiš dlouhodobě spoléhá na tlak veřejnosti, rychlé kroky a politickou intenzitu, která nakonec přiměje prezidenta ustoupit. Prezident naopak stojí na tom, že jeho role není být rychlý, ale být přesný. Že nemá dávat automatický souhlas, pokud má pochybnosti. To vše zvedá emoce, nejen že místo hladkého jmenování vlády sledujeme další přetahovanou dvou silných eg, česká společnost není zvyklá na silného činitele vedlejší exekutivy. Prezident si je naopak silně vědom toho, že jeho krok může ovlivnit podobu celé jedné politické éry. Babiš tvrdí, že jde o obstrukce a hru, prezident ze svého pohledu jen dělá práci, kterou předchůdce často zanedbával – kontroluje, prověřuje, nenechává si diktovat tempo, získává informace, spolupracuje s nejvyšší právní elitou státu. A právě to je ten bod zlomu. Pro jedny prezident konečně plní svoji roli. Pro druhé překračuje své pravomoce (jakkoli lze pochybovat o úsudku těch, co toto tvrdí).
Aktuální prezident se – na rozdíl od toho předchozího – rozhodl svou roli nepouštět z rukou. Nehraje si na dekoraci, nečeká, až ho někdo obejde. Po letech, kdy prezidentská funkce působila spíše jako osobní projekt jedince, se teď snaží o návrat k tomu, co má prezident skutečně vyjadřovat - poslední brzda a poslední ochrana ústavy před tím, aby moc padla do rukou lidí, kteří by ji mohli ohýbat podle vlastních zájmů. V době, kdy se část společnosti radikalizuje a kdy se slovník politiky posunul k vulgarizaci a chaosu, prezident reprezentuje protitlak. Usiluje o to, aby rozhodnutí o vládě nebylo výsledkem tlaku, ale zákonného procesu. A možná i o to, aby Česko nedopadlo stejně jako Slovensko, kde se politická atmosféra rozpadla tak rychle, že ani tradiční instituce nedokázaly nápor ustát. Prezident vnímá, že je posledním, kdo může předejít scénáři, kdy se země propadne do chaosu, vlivu extremistů či mocenských struktur, které se dají jen těžko zastavit, jakmile jednou získají prostor.
Závěrečné otázky tohoto příběhu jsou možná ty nejpodstatnější. Ustojí Andrej Babiš situaci, kdy jeho téměř automatická cesta k moci narazila na neočekávanou bariéru? Babiš byl vždy zvyklý, že odpor dříve či později povolí – ať už tlakem, komunikací nebo únosem syna… (ha ha)?. Tentokrát však stojí proti instituci, která má v ústavě pevně danou roli a která nemá co ztratit. A co se stane, když prezident vládu neustanoví tak, jak Babiš požaduje? Bude to porušení hlasu lidu, který rozhodl ve volbách – nebo naopak jeho ochrana? Vždyť i prezident byl zvolen přímou volbou, tedy stejným lidem, který hlasoval v parlamentních volbách.
