Článek
Když se v českém veřejném prostoru objeví jméno Filipa Turka, málokdy to zůstane bez emocí, ať už negativních či pozitivních. Jeho styl komunikace pracuje s ostrostí a polarizací společnosti, což na jedné straně přitahuje pozornost, ale na druhé straně otevírá otázku, jaké hodnoty vlastně vyjadřuje člověk, který reprezentuje stranu, jež v nedávné době vstoupila do nejvyšších pater české politiky — a podle všeho brzy vstoupí i do oblasti zahraniční politiky.
Turek se dlouhodobě prezentuje postoji, které jsou kritizovány jako silně konzervativní až xenofobní, a vůči některým skupinám – zejména LGBT lidem a ženám – vystupuje misogynně a nepřátelsky. On sám to často interpretuje jako „obranu normálnosti“, ale způsob, jakým své argumenty formuluje, působí spíš jako zachování devadesátkových způsobů chování. Veřejný prostor se tak v posledních týdnech nezabývá ničím jiným než řešením trapných výmluv, osobních potyček a bizarních hlášek a projevů. Už si ani nepamatuji ráno, kdy bych neotevřela ranní zprávy a nezahlédla další z článků na téma Filip Turek a jeho pubertálního chování (jakkoli se nyní omlouvám všem pubertálním výrostkům, jejichž chování omlouvá hormonální nestabilita, kterou jejich tělo zažívá).
Ačkoli jste si v posledních dnech mohli přečíst již mnoho o různých kontroverzích spojených se jménem Filipa Turka, ráda bych se zaměřila na jeden zvláštní paradox jeho veřejného obrazu — takovou jeho vlastní „Schrödingerovu kočku“.
Na jedné straně je Turek prezentován jako symbol současné „mužnosti“, kdy pro část mladých (ale i starých) kluků představuje model tvrdého, nekompromisního chlapa, který „si umí dupnout“ a dává ostře najevo svou převahu (hranatost, ha ha) — nejen vůči ženám, ale obecně vůči všem, kdo nezapadá do představy bílého heterosexuálního muže. Jeho stylizace do role alfa samce, doplněná demonstrativními atributy typu hlučného auta, minimálně s dvěma výfuky, vytváří obraz neporazitelného hrdiny současné doby.
Na druhé straně tu ale stojí muž, jež překročil čtyřicítku, který — přestože představuje lídra rádoby mužsky nejsilnější a nejdrsnější strany současnosti— nedokáže uhlídat ani vlastní digitální stopu. Když se pak některé sporné prvky jeho minulosti znovu vynořily ve veřejném prostoru, působí jeho reakce jako velmi slabá, velmi bizarní a velmi primitivní improvizace, což bych od rádoby strategického lídra nečekala (oprava - že to nejprve „hodil“ na svou asistentku, to bych čekala).
A tak se nutně nabízí otázka: opravdu jeho příznivcům nevadí tak očividný rozpor mezi obrazem neomylného maskulinního vůdce a naprostou absencí hlubšího uvažování či sebereflexe? Nebo aspoň, když lžu, tak lžu pořádně? Co to vypovídá o současné společnosti? To považuji za důležitější než dosavadní (a určitě i budoucí) Turkovo kauzy. Je to odraz současného mužského vnímání? Stojíme na pokraji krize mužství, která - jak nás už historie opakovaně naučila - bude demonstrována tvrdým způsobem s největším dopadem na ty slabší?
Dosáhl tak feminismus v naší zemi své stropu? Říkají nám tím tedy muži „stop - vraťte se k plotně“? Mnoho otázek, já vím. Mladí muži čelí tlaku, kdy se zásadně proměnila role žen a toho, co od nich mohou očekávat. Mnoho z nich zažívá pocit ztráty směru, dřív byla mužská role — ať už spravedlivě, nebo nespravedlivě (ruku na srdce, spíše nespravedlivě) — daleko jednoznačnější. Muž vydělával, žena se starala o domácnost. Tečka. Daný vzorec jde spíše k tíži svobody ženy. Dnes však stále větší část žen požaduje více, mateřství již neznamená zanevřít na kariéru či vlastní seberealizaci, což však vyžaduje aktivní přístup obou partnerů, a tedy větší mužskou participaci v domácnosti či aktivnější přístup v péči o děti. Emancipace žen s sebou tak nechtěně přinesla větší tlak na muže a více povinností, než doposud nesli.
Závěrem bych ještě dodala, že tohle není problémem pouze současné generace mladých či těch v produktivních věku, je to bohužel i přízrak minulé generace, která mladým a mladším nenabídla kvalitní vzory (samozřejmě negeneralizuji). Postava Filipa Turka je tak pouze karikaturní cesta k mužství, která - doufejme - odejde tak rychle, jako přišla.
