Článek
Pokud si pořídíte kotě, musíte automaticky počítat s tím, že neustálé očichávání vašeho odloženého prádla je podmínkou nájemní smlouvy a drobky steliva z bytu nezmizí ani v den, kdy se odstěhujete.
Za tu radost, kterou vám tato stvoření dělají, to ale zaručeně stojí. Tedy v případě, že jste masochisté, milujete pálivou bolest škrábanců a noční klid pro vás není životní prioritou.
Momentálně sdílím domácnost se třemi kočkami – jsou to dva kluci a jedna malá teroristka. Ne že bych byla takový nadšenec, abych si pořídila tři naráz. Jeden byl plánovaný a zbylé dva jsem posbírala na ulici jako Pokémony. „Výchovu“ koček bych přirovnala k výchově dětí:
- S jedním je to v klidu. Dá se to zvládnout, máte na něj čas.
- Se dvěma už přituhuje. Musíte doufat, že si na sebe zvyknou a nezabijou se navzájem.
- Se třemi je to válečné pole. Je to totální konflikt mezi Ruskem, Amerikou a Čínou a vy se uprostřed toho všeho jen modlíte, aby vám na hlavu nehodili atomovku.
Od biologického materiálu po hledání pokladu
Aby bylo jasno: jedna kočka znamená úklid základních potřeb zhruba jednou za dva až tři dny. Sem tam sice ráno vstanete a v pantoflích rozšlapete chlupatý vývržek ve tvaru exkrementu po celém bytě, čímž podlaha získá novou barvu dřív, než si stihnete protřít oči, ale co… řeknete si: „To se stává.“ Je to prostě jejich přirozená potřeba vyvrhnout tu chuťovku na podlahu, protože zadem to zkrátka nešlo.
To by se ještě dalo přežít. Ale teď si to vynásobte třemi. To už je denní fáze zvratků, bobků a neustálého vybírání kočičí toalety. Dojdete do stavu, kdy začnete matkám s dětmi závidět i ty posrané plínky. Nedej bože, když vám tu nálož hodí do čerstvě vyprané várky prádla. Ale jinak jsou to zlatíčka, že? Těm roztomilým tvářičkám to prostě nejde vyčítat, a tak to začnete vyčítat sobě: „Měla jsem to prádlo hned složit a nenechávat ho tam! Moje chyba!“ Papírové utěrky a dezinfekční spreje jsou pro nás základní výbavou, takže pokud uvažujete o kočce, rovnou si v drogerii zařiďte věrnostní kartu.
Pak tu máme nepředvídatelné kočičí chování. Nikdo ještě neviděl kočce do hlavy natolik, aby s jistotou řekl, že měla racionální důvod rozkousat a následně sežrat vaše gumičky do vlasů. Nebo plastové třásně od pytlů na odpadky? Mňamka jak z pětihvězdičkové restaurace! Úžasná podívaná nastává ve chvíli, kdy jim to po průchodu útrobami visí ze zadku a vy si říkáte, kdy vaší kočce narostl druhý, plastový ocas.
Poslední dobou hodně zapomínám. Nehledám důvody, diagnóz už mám v kartě dost. Tuhle hledám sluchátka, támhle zase telefon… je to taková má denní rutina. A pak je tu ten zásnubák (neboli „držhubu prsten“ z první kapitoly). Nikdy se mi ho nepovedlo ztratit, na to si dávám pozor. Sundávám ho, jen když uklízím, a vždy ho pokládám na jedno a to samé místo.
Jenže to bych nebyla já, abych si ho po úklidu nezapomněla nasadit a neodešla bez něj na kafe s mámou. Už venku mi došlo, že mi chybí, a slíbila jsem si, že ho nasadím hned, jak se vrátím. Ale co čert nechtěl – přijdu domů a prsten nikde.
Polil mě horký pot. Převracím byt vzhůru nohama. Matrace, deky, koukám pod kočky, jestli si na něm náhodou neustlaly… nic. Dostávám se do stavu totálního zoufalství. Nudle u nosu, řvu jako želva a jediné, co drží pohromadě, je moje voděodolná řasenka. Už vidím konec. Ztratila jsem prsten, svatba nebude, budoucnost v troskách a já umřu jako stará bláznivá ženská s dvaceti kočkama.
Když už mi docházejí síly, zkusím poslední zoufalý manévr. Lehnu si na břicho v obýváku a položím tvář na podlahu. A co nevidím… PRSTEN! Kouknu na kočky. Ony na mě. Evidentně si myslí, že jsem se definitivně pomátla. Já kouknu na ně, pak na prsten a v duchu si říkám: „Co já bych bez těch potvor dělala?“ Vždyť já bych se doma unudila k smrti!
