Článek
Uděláte si výběrovou kávu, naladíte oblíbenou frekvenci a vstoupíte do nového dne v totálním „positive moodu“.
Střih. Realita.
Budík odložíte třikrát. Když se konečně na čtvrtý pokus vykopete z postele, zjistíte, že časoprostor se během vašeho spánku smrsknul. Snídani nestíháte, kafe si slíbíte „někde po cestě“ a v hlavě už zběsile přepočítáváte vteřiny do odjezdu, abyste ten chaos vůbec přežily. A pak to přijde. Už v botách si uvědomíte, že jste doma zapomněly tři naprosto klíčové věci. Proklínáte se, že vám ta hlava nefunguje. Je to stáří? Je to ADHD? Deprese? Nebo prostě jen vesmírný signál, že jste se na to měly dneska vykašlat?
Víte, my nejsme stroje. Nejsme napojené na nabíječku, abychom jely neustále na 100 %, a rozhodně nejsme neomylné. Lidi dělají chyby. Normální člověk si řekne: „No nic, zapomněla jsem to, jsem blbá, ale život jde dál.“
Jenže to není náš případ, že, milé dámy?
My se nad to nepovzneseme. My od té vteřiny víme, že dnešek bude stát za hovno. Domeček z karet se hroutí, nálada je v háji, soustředění na nule a do toho se celý den snažíte uspokojit všechny kolem. Nadřízené, děti, manžely, milence… Ti všichni očekávají stoprocentní výkon. Je jim jedno, že vás vaječníky bolí tak, že byste nejradši vyhlásily válku všem mužům v okolí. Je jim jedno, že jste devět měsíců tahaly osm kilo na břiše a modlily se, aby dítě mělo aspoň trochu rozumu. A výsledek? Doma vám to dítě pak dokola jako zaseknutá gramofonová deska opakuje: „Skibidi toilet… Roblox… 6-7… 6-7…“ A vy to všechno držíte na svých bedrech.
A pak přijde ta absolutní třešnička na dortu v podobě věty: „Nebuď tak citlivá, zvládly to ostatní, zvládneš to taky.“
Jasně. Už jste někdy viděly chlapa s menstruací, jak musí makat v lomu a u toho se ještě zářivě usmívat na zákazníky? Pokud vynecháme moderní dobu a trans muže (kteří mimochodem mají pro hormonální nerovnováhu mnohem víc pochopení než průměrný „alfasamec“), tak je to sci-fi. Průměrný chlap totiž nikdy nezažil ten pocit totálního zoufalství, kdy dostanete záchvat breku jen proto, že nemáte sílu povolit moc utažené víčko od minerálky.
Od stereotypu k „slibotechně“ na druhém konci světa
Proč o tom píšu tak urputně? Protože mám vztek. Možná si jen nedokážu přiznat, že jsem v životě pár věcí nedomyslela. Rozvedla jsem se s chlapem, se kterým jsem byla od svých patnácti. Ve čtyřiadvaceti mi totiž došlo, že žiju v naprostém stereotypu s mužem, který jako by vypadl z učebnice nudy. „Miluju tě“ se říkalo jednou za rok, pusa byla jen taková ta povinná večerka a líbání? To už si ani nepamatujete. Sex? Ten se musel plánovat do kalendáře, aby ho pak zakončil dvouminutový misionář a rychlý odchod do říše snů.
Začala jsem se nudit. Hledala jsem únik v Netflixu, hrách a romantických filmech, které mi nahrazovaly to, co mi doma chybělo. A jedna taková online hra se mi stala osudnou. Potkala jsem tam člověka, který nebyl nudný. Uměl to se slovy a dokázal mě rozesmát tak snadno, že si i můj tehdejší manžel všiml mých zvednutých koutků. Přiznala jsem mu, že si s někým píšu, ale on to nebral vážně. Vždyť je ten člověk na druhém konci světa, co by se mohlo stát?
Mýlil se. Tenhle typ chlapa byl nebezpečný. Řídil se heslem: „Make them laugh, make them do anything.“ (Rozesměj je a udělají cokoli).
A taky že jo. Letěla jsem přes půl planety, domluvila si schůzku v hotelu a zažila tolik vášně, kolik jsem za celý život neviděla ani v těch nejlepších filmech. Následoval rozvod a já si začala malovat budoucnost růžovou jako šaty od Barbie. Jenže mi nedošlo, že jsem narazila na profesionálního Slibotechnu.
Ano, on s vámi bude plánovat budoucnost. Ano, přiletí za vámi. A ANO, dokonce vám navlékne ten prstýnek typu „držhubu“. Ale i po dvou letech vztahu na dálku vám bude tvrdit, že aby se k vám mohl nastěhovat, musíte být „emočně stabilní“. Nesmíte odmlouvat, nesmíte se hádat a musíte mu neustále dokazovat, že se s vámi nemusí bát žít (aby ho náhodou vaše emoce nezavraždily). A tak vás drží v nekonečném režimu: „Uvidíme, jak to bude…“
Žádné datum, žádné stěhování, žádné dokumenty. Jen prázdný příslib. Kolika ženám už to v osmatřiceti řekl? Má za sebou několik dlouhých vztahů, ale žádnou ženu s opravdovým prstenem. Jen tyhle „držhuby“.
Takže si to shrneme:
První vztah: Nuda, stereotyp, emoce na bodu mrazu.
Druhý vztah: Vášeň a chtíč, ale společný život v nedohlednu a vy se jen modlíte, aby se pan Úžasný konečně rozhoupal.
Tak si říkám, kam se poděli muži, co jsou romantičtí, nenudí vás a zároveň mají koule na to se oddat jedné ženě? Podle mě existují jen ve filmech. V realitě jsou buď rozebraní, nebo jsou to mýtická stvoření. Protože průměrný chlap v divočině je naprogramován jen na donášku kytky (pokud mu to desetkrát připomenete) a na základní tři polohy: misionáře, na gauči u piva a na záchodě s mobilem v ruce.
A to se vyplatí!
