Článek
Vhodný čas na podobné experimenty je před usnutím v nočních hodinách. Člověk si lehne, uvolní se, musí být v rovnováze, v celkovém klidu. Je dobré vědět předem, kam se chci podívat, do jakých míst, zda hodlám podniknout cestu do minulého života, nebo na druhý břeh za svými blízkými – zemřelými nebo zda chci navštívit jiné kouty země. Než dojde k oddělení duše od těla, cítím brnění, vibrace, dochází ke zpomalení tepu a dechu. Než dojde k „opuštění těla“, cítím, jako by moje energie spirálovitě vystupovala z hrudi. Následně se dostaví pocit uvolnění, odpoutání se. Při prvním pokusu, cestou za svoji zemřelou příbuznou, jsem cítila strach, pohybovala jsem se nad svým hmotným tělem jen několik minut. Pak jsem rychle vklouzla zpět. Po druhém pokusu jsem se dostala již dál, za sebe, za své tělo, viděla jsem něco jako bílou až stříbrnou nit nebo lano, které mě spojovalo a zároveň chránilo. Letěla jsem velmi velkou rychlostí, až jsem se dostala k světelnému tunelu, kuželu. Měl obrovskou sílu, jako by mě vcucl. Proletěla jsem tunelem, který na mě působil béžově bílou barvou. Uvnitř jsem nabrala o hodně větší rychlost. Svoje tělo jsem nadále vnímala, i své pocity. Viděla jsem vždy jen svoje ruce. Po nějaké chvilce jsem mířila z tunelu k osobě, kterou jsem hledala na druhém břehu. Přilétala jsem jakoby shora a měla jsem kolem sebe bílou mlhu či opar. Když v tom mě zpět do těla vrátil strach a údiv. Viděla jsem totiž svoji babičku, která když slyšela moje slova „Ahoj babi“, zvedla hlavu nahoru a usmívala se na mě. V té chvíli se mě zmocnila úzkost a zároveň radost. Bylo to jiné, než když jsem se s ní spojila pomocí psaní. Při další návštěvě jsem k ní dorazila již blíže. Komunikace se odehrávala telepaticky. Prostředí, které jsem měla možnost vidět, bylo krásné, barvy byly syté a světlo kolem jiné, než zde na Zemi. Je o hodně jasnější a působí teple.
Ráda bych popsala moje zkušenosti s astrálním cestováním, výlety. Než dojde k oddělení duše od těla, cítím brnění, vibrace, dochází ke zpomalení tepu a dechu. Než dojde k „opuštění těla“, cítím, jako by moje energie spirálovitě vystupovala z hrudi. Následně se dostaví pocit uvolnění, odpoutání se. Při prvním pokusu, cestou za svoji zemřelou příbuznou, jsem cítila strach, pohybovala jsem se nad svým hmotným tělem jen několik minut. Pak jsem rychle vklouzla zpět. Po druhém pokusu jsem se dostala již dál, za sebe, za své tělo, viděla jsem něco jako bílou až stříbrnou nit nebo lano, které mě spojovalo a zároveň chránilo. Letěla jsem velmi velkou rychlostí, až jsem se dostala k světelnému tunelu, kuželu. Měl obrovskou sílu, jako by mě vcucl. Proletěla jsem tunelem, který na mě působil béžově bílou barvou. Uvnitř jsem nabrala o hodně větší rychlost. Svoje tělo jsem nadále vnímala, i své pocity. Viděla jsem vždy jen svoje ruce. Po nějaké chvilce jsem mířila z tunelu k osobě, kterou jsem hledala na druhém břehu. Přilétala jsem jakoby shora a měla jsem kolem sebe bílou mlhu či opar. Když v tom mě zpět do těla vrátil strach a údiv. Viděla jsem totiž svoji babičku, která když slyšela moje slova „Ahoj babi“, zvedla hlavu nahoru a usmívala se na mě. V té chvíli se mě zmocnila úzkost a zároveň radost. Bylo to jiné, než když jsem se s ní spojila pomocí psaní. Při další návštěvě jsem k ní dorazila již blíže. Komunikace se odehrávala telepaticky. Prostředí, které jsem měla možnost vidět, bylo krásné, barvy byly syté a světlo kolem jiné, než zde na Zemi. Je o hodně jasnější a působí teple. Další můj výlet byl za dcerou známé, která zemřela před třemi roky. Zavedlo mne to na místo, kde jsem spatřila kousek moře, nad ním skaliska a terasovitá místa. Známá, budeme jí říkat Martina, seděla osamocena na kraji útesu nad mořem. Hleděla na moře. Když jsem se dostala do její blízkosti, zavolala jsem na ni „Ahoj, vidíš mě?“. Otočila se ke mně a usmála se. Poté jsme se k sobě přiblížily a povídaly si, jak se má atd. Cítila jsem, že bych se už ráda vrátila zpět, ale Martina mě náhle zastavila: „Počkej, ukážu Ti, s kým tu jsem.“. Přivedla si za ruku malou holčičku v bílých šatech. Vlasy měla blonďaté a bylo jí kolem šesti let. Obě se se mnou rozloučily a já se bezpečně vrátila do svého těla. Vše jsem další den vyprávěla Martiny matce. Popsala jsem jí i tu holčičku, co mi Martina přivedla ukázat. Známá si vzpomněla, že jejímu strýci před lety zemřela dcera na leukémii a našla její fotografii. Holčička vypadala naprosto stejně, jak jsem jí popisovala. Mám takových případů mnoho, kde se popisy osob shodují s fotografií. Přitom já dotyčné neznám, ani nepočítám s tím, že mi je duše přivedou ukázat. V astrální rovině není žádné pojetí času, jak ho známe na Zemi. Kdo chce astrálně cestovat, nemusí prodělat zážitek blízkosti smrti. Smrt je jen přechod z jedné dimenze do druhé. Strach je při astrálním cestování jediný omezující činitel, který vás vrátí vmžiku nazpět.
