Článek
Když jsem ho poznala na seznamovací aplikaci, ničím mě vlastně neznepokojoval. Naopak. Měl příjemný profil, uměl vtipkovat a nepůsobil jako někdo, kdo si aplikaci stáhl jen proto, aby si během týdne našel co nejvíc žen na jednu noc.
Po několika dnech psaní jsme se domluvili na večeři.
Dorazil přesně na čas. Byl upravený, voněl a během prvních několika minut jsem si říkala, že možná konečně přijde normální rande. Žádné trapné otázky, žádné chlubení penězi, žádné neustálé kontrolování telefonu.
Povídali jsme si o práci, cestování, filmech a nakonec jsme se dostali i k minulým vztahům.
„S bývalou už to mám dávno vyřešené,“ řekl tehdy.
Pamatuji si tu větu docela přesně.
Neptala jsem se na ni dál. Nechtěla jsem být ta žena, která na prvním rande vyslýchá chlapa ohledně jeho ex. Brala jsem to jako uzavřenou kapitolu.
Po večeři jsme ještě chvíli stáli před restaurací.
„Nechceš ještě na skleničku ke mně?“ zeptal se.
Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila.
Jeho byt nebyl daleko. Už cestou mi vyprávěl, že se nedávno stěhoval a ještě tam nemá všechno úplně hotové.
To jsem pochopila hned, jak otevřel dveře.
V předsíni byly krabice. Na zemi několik tašek. Na botníku hromada pošty a v obýváku oblečení přehozené přes židli.
„Promiň ten bordel,“ zasmál se. „Ještě jsem se k tomu nedostal.“
„To se stává,“ odpověděla jsem.
Jenže pak jsem si všimla něčeho, co mi začalo vrtat hlavou.
Na věšáku viselo několik ženských kabátů.
Na koupelnové poličce byly dámské kosmetické přípravky. V ložnici jsem zahlédla krabičku s náušnicemi a na stole ležel otevřený dopis adresovaný ženě, jejíž jméno jsem neznala.
Podívala jsem se na něj.
„Ty tady ještě bydlíš s někým?“
Ztuhl.
„Ne. To je po bývalé.“
Řekl to úplně klidně.
Prý spolu bydleli skoro tři roky a rozešli se před několika měsíci. Ona si většinu věcí už odvezla, ale nějaké věci tu ještě zůstaly.
V tu chvíli mi to nepřišlo zase tak zvláštní.
Jenže o několik minut později se začal chovat podivně.
Otevřel lednici a zjistil, že v ní prakticky nic není. Pak se podíval na kuchyňskou linku, povzdechl si a začal přerovnávat nádobí.
„Já jsem to chtěl dneska uklidit,“ řekl.
„Tak to neřeš.“
„Ne, já bych měl.“
A potom se na mě podíval.
„Když už jsi tady, mohla bys mi s tím trochu pomoct?“
Myslela jsem, že žertuje.
Než jsem stačila odpovědět, podal mi do ruky utěrku.
„Stačí dát nádobí do myčky.“
Zůstala jsem stát.
„Prosím?“
„No… já pak udělám zbytek.“
V tu chvíli mi došlo, že se opravdu nesměje.
Začala jsem se smát já, protože jsem si myslela, že je to nějaký absurdní vtip.
Nebyl.
Ukázal na kuchyň.
„Ona mi tady nechala strašný nepořádek. Některé věci jsou ještě v krabicích. Když už tu budeš, můžeme to dát trochu dohromady.“
Tohle už mi příjemné nebylo.
Řekla jsem mu, že rozhodně nemám v plánu uklízet jeho byt.
On se zatvářil překvapeně.
„Ale vždyť jsem tě o nic velkého nepožádal.“
Právě v tom byl podle mě celý problém.
On skutečně nechápal, co je na tom divného.
Začal mi ukazovat jednotlivé věci, které po bývalé zůstaly. Hrnek s jejím jménem. Několik knih. Oblečení v ložnici. Dokonce i krabici s kosmetikou.
„Tohle všechno potřebuju vyházet,“ řekl.
Pak dodal větu, která mě definitivně přesvědčila, že je čas odejít.
„Ženské tohle přece zvládnou rychleji.“
Podívala jsem se na něj a chvíli jsem nevěděla, jestli jsem ho správně slyšela.
Takže mě pozval k sobě na první rande nejen proto, aby mi ukázal svůj byt. On evidentně očekával, že mu pomůžu uklidit pozůstatky jeho předchozího vztahu.
Vzala jsem si kabelku.
„Tak já půjdu.“
„Proč?“
„Protože jsem nepřišla uklízet.“
Chvíli mlčel.
„Takže kvůli tomu se urážíš?“
Neodpověděla jsem.
Jen jsem se obula a odešla.
Cestou domů mi začala docházet ještě jedna věc. Celý večer mi vyprávěl, jak je po minulém vztahu připravený začít znovu.
Jenže jeho byt byl pořád plný věcí jeho bývalé.
A možná nejen jeho byt.
Druhý den mi napsal, že ho mrzí, jak jsem reagovala, a že prý měl pocit, že jsme si dost blízcí na to, abych mu pomohla.
Nenapsala jsem mu.
O několik dní později mi přišla ještě jedna zpráva.
„Mimochodem, tu skříň jsem nakonec uklidil sám.“
Nevím proč, ale právě tahle věta mě rozesmála nejvíc.
Od té doby mám při pozvání „ke mně na skleničku“ jednu zásadní otázku.
„A jen na skleničku, nebo máš připravený i mop?“
