Článek
Dlouho jsem žila v přesvědčení, že důchod je finální účetnictví života. Že se jednou sečte, kolik jsem odpracovala, kolik jsem vydělala, kolik jsem odvedla, a výsledek bude odpovídat mému úsilí. Jednoduchá rovnice: víc práce = víc peněz ve stáří.
Jenže když se začnu dívat na konkrétní částky, tahle rovnice se rozpadá.
Rozdíl mezi minimálním důchodem a důchodem člověka, který celý život pracoval za průměr nebo lehce nad průměr, často není tak dramatický, jak by člověk čekal. Ano, existuje. Ale je mnohem menší, než napovídá intuice i léta opakované slogany o zásluhovosti.
A právě tady začíná moje nepohodlí.
Systém je nastavený solidárně. To znamená, že silnější přispívají více a slabší jsou chráněni. V principu s tím nemám problém. Nechci žít ve společnosti, kde lidé po celoživotní práci končí na ulici. Jenže solidarita má i svůj stín – zplošťování rozdílů.
Výpočet důchodu obsahuje redukční hranice, které výrazně tlumí vliv vyšších příjmů. Část výdělku nad určitou úroveň se započítává jen částečně. Čím víc vyděláváte, tím menší relativní váhu má každá další koruna. Výsledek? Rozdíly mezi nízkým a „zaslouženým“ důchodem se zmenšují.
Když jsem si to poprvé spočítala, byla jsem v rozpacích. Roky vyšší odpovědnosti, vyšší kvalifikace, vyšší stres. Roky, kdy jsem si říkala, že dělám i něco pro svou budoucnost. A pak zjistím, že rozdíl oproti někomu, kdo celý život pracoval za minimum, je v řádu několika tisíc korun.
Není to útok na ty, kteří měli nízké příjmy. Je to otázka směrem k systému: kde je hranice mezi solidaritou a rezignací na zásluhovost?
Často slyším argument, že důchod není individuální spoření, ale průběžný systém. Dnešní pracující platí dnešní důchodce. Ano. Ale to přece neznamená, že musí být vazba mezi přínosem a výplatou téměř symbolická. Pokud rozdíl mezi minimálním a „zaslouženým“ důchodem nepůsobí motivačně, vysíláme tím jasný signál.
Signál, že nad určitou hranici už se snaha z hlediska státní penze příliš nevyplácí.
Jako žena si to uvědomuji o to víc. Mnohé z nás mají kariéru přerušovanou mateřstvím nebo péčí o blízké. Často se snažíme v dalších letech vydělávat víc, dohánět výpadky, budovat jistotu. Jenže systém nás v konečném důsledku vrátí do průměru.
Možná nejde jen o peníze. Jde o pocit spravedlnosti. Pokud někdo čtyřicet let pracuje za minimální mzdu a jiný čtyřicet let buduje kvalifikaci, nese vyšší odpovědnost a odvádí násobně vyšší částky, měl by být rozdíl v důchodu výraznější. Ne astronomický, ale citelný.
Když není, vzniká frustrace.
Politicky je to pochopitelné. Silná zásluhovost by znamenala vyšší rozdíly mezi seniory. To je citlivé téma. Solidarita je bezpečnější. Udržuje sociální smír. Jenže za jakou cenu? Za cenu toho, že generace pracujících ztrácí důvěru v jednoduchou souvislost mezi výkonem a odměnou.
Možná bychom si měli přiznat, že důchodový systém není primárně nástrojem spravedlivé odměny. Je nástrojem přerozdělení. A pokud je to tak, pak bychom to měli říkat otevřeně. Neměli bychom mladým lidem podsouvat iluzi, že vyšší kariérní tempo automaticky znamená výrazně vyšší státní penzi.
Kontroverzní otázka zní: není současné nastavení demotivující? Pokud rozdíl mezi minimálním a „zaslouženým“ důchodem není tak velký, jak si myslíme, pak se vytrácí prvek, který měl podporovat dlouhodobou aktivitu a vyšší produktivitu.
Nevolám po zrušení solidarity. Volám po férové debatě. Po tom, abychom si přestali nalhávat, že systém je výrazně zásluhový. Není. Je kompromisem mezi ekonomikou, demografií a politikou.
A možná je čas, abychom si přestaly myslet, že stát vyřeší všechno. Pokud je rozdíl mezi minimálním a „zaslouženým“ důchodem menší, než jsme čekaly, pak odpovědnost za vlastní stáří leží mnohem víc na nás, než jsme si byly ochotné připustit.
To není cynismus. To je realita. A čím dřív si ji přiznáme, tím menší bude naše budoucí rozčarování.
