Článek
Kdybych si měla vypsat seznam vlastností ideálního manžela, on by v něm propadl na plné čáře. Chaotický. Nepředvídatelný. Finančně nezodpovědný. Muž, kterého chcete na víkend, ne na hypotéku.
A přesto – nebo právě proto – s ním byl sex nejlepší, jaký jsem kdy zažila.
Potkali jsme se ve chvíli, kdy jsem byla čerstvě po rozchodu. Byla jsem opatrná, rozumná, odhodlaná dělat „lepší rozhodnutí“. On byl všechno, co jsem si zakázala. Smál se nahlas, mluvil příliš upřímně a díval se na mě tak, že jsem zapomínala být rozumná.
Věděla jsem, že to není materiál na budoucnost. Ale chemie mezi námi byla jako elektrický výboj. Žádné pomalé rozjíždění. Žádné opatrné oťukávání. Stačil jeden dotek a věděla jsem, že tohle bude jiný příběh.
S ním jsem nebyla hodná holka. Nebyla jsem ta, která plánuje, analyzuje, přemýšlí nad následky. Byla jsem tělo. Instinkt. Touha bez excelové tabulky.
Možná právě proto to fungovalo.
Neřešili jsme, kam to směřuje. Neprobírali jsme budoucnost. Nehráli jsme si na kompatibilitu hodnot. Byli jsme dva lidé, kteří se chtěli. A to stačilo.
S mužem, kterého bych si vzala, je sex často propojený s láskou, jistotou, každodenností. Je hluboký, bezpečný, někdy klidný. S ním byl syrový. Nepředvídatelný. Hladový.
Nepotřebovala jsem se kontrolovat. Nemusela jsem být dokonalá. Mohla jsem být hlasitá, sobecká, náročná. On se nebál mé intenzity. Naopak ji podporoval. V jeho přítomnosti jsem si dovolila víc, než kdy dřív.
A přesto jsem věděla, že bych si ho nikdy nevzala.
Neuměla jsem si představit rána plná účtů a povinností s mužem, který zapomíná platit nájem. Nedokázala jsem si představit, že bych se na něj spoléhala v krizích. Byl skvělý v přítomném okamžiku. Ale budoucnost potřebuje víc než jiskru.
Je zvláštní, jak často si pleteme dobrého milence s dobrým partnerem. Není to totéž. Někdo vás dokáže rozebrat pohledem a přivést k šílenství během jedné noci – a přesto by vás dlouhodobě vyčerpal.
On byl přesně ten typ.
Každé setkání bylo jako malý výbuch. Nikdy jsem nevěděla, jestli se uvidíme zítra. A možná právě ta nejistota zvyšovala napětí. Nebylo co ztratit. Nebylo co budovat. Jen hořet.
S odstupem času si uvědomuji, že nejlepší sex mého života nebyl jen o něm. Byl o fázi, ve které jsem byla. Byla jsem otevřená, zranitelná, ochotná riskovat. Nepřemýšlela jsem, jestli se hodíme. Přemýšlela jsem, jestli ho chci. A odpověď byla pokaždé ano.
Když jsme to ukončili, nebylo to dramatické. Spíš nevyhnutelné. Oba jsme věděli, že to nemá základ. Že vášeň bez kompatibility je krásná, ale křehká.
Dnes mám vedle sebe muže, kterého bych si vzala – a také jsem si ho vzala. Je stabilní, spolehlivý, laskavý. Náš sex je jiný. Možná méně explozivní, ale hlubší. Bezpečnější. Vědomější.
A přesto si někdy vzpomenu.
Ne s lítostí. Ne s touhou vrátit se. Spíš s vědomím, že některé příběhy mají být krátké právě proto, aby zůstaly intenzivní.
Nejlepší sex mého života byl s mužem, kterého bych si nikdy nevzala. A to je možná to tajemství – někdy nejvíc hoří to, co by dlouhodobě shořelo.
