Článek
Když jsme si poprvé sedli a vyslovili slova „otevřený vztah“, cítila jsem se moderně, odvážně a dospěle. Žádné tajnosti, žádné podvádění, žádné dusivé vlastnictví. Budeme upřímní. Budeme svobodní. Budeme silnější než stereotypy.
Znělo to jako manifest nové generace.
Nešlo o to, že bychom si byli nevěrní. Naopak. Chtěli jsme být tak upřímní, že si dovolíme i touhu po jiných lidech. Žádné lži, jen dohody. Stanovili jsme pravidla. Ochrana vždy. Žádné přespávání. Všechno si říkat.
První týdny byly opojné. Najednou jsem cítila, že můžu flirtovat bez pocitu viny. Že si můžu užít pozornost cizího muže a vrátit se domů bez tajemství. Bylo to vzrušující. Jako bych znovu objevila vlastní sexualitu.
Poprvé, když jsem šla na rande s někým jiným, třásly se mi ruce. Ne strachy, ale adrenalinem. Byla jsem chtěná. Nová. Neokoukaná. Ten muž mě poslouchal, díval se na mě tak, jak se na sebe dívají lidé na začátku. A já si připadala živá.
Domů jsem se vracela s pocitem vítězství. Řekla jsem všechno. Detaily i pocity. Můj partner mě vyslechl, usmál se, políbil mě. Byli jsme přece otevření. Zvládali jsme to.
Pak přišel jeho první večer s jinou ženou.
Čekala jsem, že budu v pohodě. Vždyť jsme si to odsouhlasili. Souhlasila jsem s tím. Dokonce jsem ho podporovala. Ale když jsem zůstala sama doma a podívala se na hodiny, začalo to ve mně hlodat.
Co když je hezčí? Co když je mladší? Co když je víc vzrušující? Co když s ní zažije něco, co se mnou už ne?
Snažila jsem se být nad věcí. Říkala jsem si, že žárlivost je jen starý program, který musím přepsat. Že láska není vlastnictví. Že jeho touha po jiné ženě neznamená nedostatek lásky ke mně.
Jenže moje sebevědomí na teorii nereagovalo.
Začala jsem se víc kontrolovat v zrcadle. Víc řešit vrásky, váhu, prádlo, které nosím doma. Když mi řekl, že byla „fajn“, slyšela jsem v tom tisíc podtónů. Když byl po schůzce unavený, přemýšlela jsem proč.
Nejhorší byly detaily. Vědomí, že se dotýká jiného těla. Že někomu jinému šeptá do ucha. Že někdo jiný slyší jeho hlas v intimním tónu. Věděla jsem, že to dělám také. A přesto mě to bolelo jinak.
Otevřený vztah mě osvobodil od strachu z nevěry. Ale otevřel dveře jinému strachu – že nejsem dost výjimečná.
Dřív jsem byla jediná. Teď jsem byla jedna z možností.
Ano, měla jsem také své zážitky. Ano, i já jsem byla chtěná. Ale ženské sebevědomí není matematika. Nedá se vyrovnat rovnicí „on má jednu, já mám jednu“. Je křehké, osobní, často iracionální.
Začala jsem si všímat, že se snažím víc. V posteli, v komunikaci, ve vzhledu. Ne z radosti, ale z obavy. Jako bych soutěžila s neviditelným publikem.
A přitom jsme si přece slíbili, že soutěž nebude.
Otevřenost nás naučila mluvit. O touhách, o fantaziích, o hranicích. V tom byla skutečně osvobozující. Už jsme se nebáli přiznat, že nás někdo jiný přitahuje. To bylo zdravé.
Ale nikdo mě nepřipravil na to, jaké to je, když si musíte zvyknout, že nejste jediným zdrojem vzrušení svého partnera.
Moje racionalita chápala, že láska a sex nejsou totéž. Že člověk může milovat jednoho a toužit po více. Moje srdce to ale dohánělo se zpožděním.
Dnes už vím, že otevřený vztah není jen o svobodě těla. Je to test ega. Test jistoty. Test toho, jak moc si věříte bez výlučnosti.
Neříkám, že to byla chyba. Naučila jsem se o sobě víc než kdy dřív. Poznala jsem vlastní hranice, vlastní žárlivost, vlastní potřebu být jedinečná.
Otevřený vztah mě osvobodil od iluze, že partner je majetek. Ale také mě donutil čelit otázce, jestli jsem sama pro sebe dost.
A to je možná ta nejintimnější konfrontace ze všech.
