Článek
Suzanne Capper vyrůstala v nestabilním rodinném prostředí a okolí ji popisovalo jako citlivou a snadno ovlivnitelnou dívku. Právě tato zranitelnost ji postupně přivedla do domu na Langworthy Road v Mostonu, kde žila Jean Powellová (26) se svými třemi dětmi a
kde se pohybovali lidé s kriminální minulostí.
Později se tam nastěhovala Bernadette McNeillyová (25), rovněž se třemi dětmi, a z domu se postupně stalo místo plné chaotických vztahů a častého střídání lidí. Suzanne zde trávila stále více času, přestože tu čelila posměchu i šikaně. Byla na skupinu citově navázaná a toužila po jejich přijetí. Hlídala děti, pomáhala s úklidem a snažila se být užitečná.
Na začátku prosince 1992 začali někteří členové skupiny tvrdit, že Suzanne je zdrojem nákazy stydkými vši, která se objevila u Anthonyho Dudsona (16) a Bernadette McNeillyové. Současně byla obviněna z odcizení jejího růžového kabátu. Dne 7. prosince měla přijít, aby si tato obvinění vyjasnila.
7. prosinec 1992: Začátek týrání
Když dorazila, čekali tam na ni Glyn Powell (26) a Anthony Dudson. Téměř okamžitě ji napadli a zabránili jí odejít. Oholili jí hlavu i obočí a donutili ji uklidit ostříhané vlasy. Násilí pokračovalo – Suzanne byla opakovaně bita, zatímco jí přes hlavu přetahovali igelitový sáček a střídali se v úderech.
Do útoků se zapojily i Jean Powellová a Bernadette McNeillyová. Suzanne byla kopána a bita různými předměty, když ležela na zemi. Poté ji odvedli na toaletu, kde ji donutili oholit si intimní ochlupení. Útočníci tento čin označovali za „rituální ponížení“ a tvrdili, že jde o pomstu za údajnou nákazu, kvůli níž museli stejný zákrok podstoupit i oni.
Na noc ji zavřeli do skříně, kde zůstala až do rána. Její křik však rozrušoval šest dětí žijících v domě, a tak ji následující den převezli do domu Bernadette McNeillyové v téže ulici.
Pět dní systematického násilí
Během následujících pěti dnů byla Suzanne vystavena systematickému a stále brutálnějšímu týrání. Útoky se postupně stupňovaly. Byla opakovaně bita, pálena cigaretami a byly jí podávány amfetaminy. Útočníci jí nasazovali sluchátka a pouštěli hudbu na maximální hlasitost, mimo jiné skladbu inspirovanou hororovou postavou Chucky z filmu Dětská hra. Bernadette McNeillyová podle svědectví některé útoky začínala slovy: „Chucky si jde hrát“.
V průběhu týdne se v domě objevili také další členové okruhu – osmnáctiletý Clifford Pook, mladší bratr Jean Powellové, a sedmnáctiletý Jeffrey Leigh. Suzanne tehdy ležela přivázaná k posteli, se zavázanýma očima a roubíkem v ústech. Byla držena v naprosto nedůstojných podmínkách a po několik dní neměla možnost základní hygieny.
Útočníci ji následně přenesli do vany s koncentrovaným dezinfekčním prostředkem a drhli tuhým kartáčem takovou silou, že jí způsobili poranění kůže. Násilí pokračovalo i poté. Clifford Pook jí kleštěmi vytrhl dva zuby; ty byly později nalezeny u něj doma. Podle svědectví u soudu tomuto jednání ostatní přihlíželi, aniž by zasáhli.
Promarněná šance na záchranu
Do domu během týrání přišel také osmnáctiletý David Hill, který se v okruhu skupiny rovněž pohyboval. Zpočátku nebyl přímým účastníkem násilí. Slyšel křik ze zadní místnosti a spatřil Suzanne přivázanou k posteli se zjevnými známkami týrání. Když s ní později zůstal krátce o samotě, prosila ho, aby jí pomohl a rozvázal ji. Hill však nezasáhl. U soudu uvedl, že se ostatních bál a nevěděl, jak reagovat.
Pokus zahladit stopy
Když se pachatelé doslechli, že rodina Suzanne zvažuje nahlášení jejího zmizení, rozhodli se ji z domu odvézt. V časných ranních hodinách 14. prosince 1992 byla násilím umístěna do kufru kradeného vozu a převezena do odlehlé oblasti u Werneth Low poblíž Stockportu. V autě byli Bernadette McNeillyová, Jean Powellová, její manžel Glyn Powell a Anthony Dudson.
Na místě ji polili benzínem a zapálili. V domnění, že je mrtvá, se vrátili zpět do domu na Langworthy Road.
Poté, co útočníci odešli, se Suzanne dokázala vyškrábat zpět na násep a přes těžké popáleniny se potácela přibližně čtyři sta metrů směrem k silnici Compstall Road. Krátce po šesté hodině ranní ji našel Barry Sutcliffe se dvěma kolegy, kteří byli na cestě do práce. Okamžitě ji odvedli do nedalekého domu a přivolali záchrannou službu.
Manželé Coopovi, kteří ji do příjezdu sanitky poskytli pomoc, později uvedli, že byla vážně popálená, ale při vědomí a schopná mluvit. Navzdory rozsahu zranění byla podle jejich svědectví klidná a opakovaně děkovala za pomoc.
Poslední boj o život
Suzanne byla převezena do nemocnice, kde ještě před upadnutím do kómatu stihla policii sdělit jména svých šesti útočníků i adresu domu na Langworthy Road.
Lékaři uvedli, že utrpěla popáleniny přibližně na 75 až 80 procentech těla.
Rozsah jejích zranění byl tak vážný, že ji rodiče zpočátku nedokázali poznat. Identifikována byla až pomocí otisku prstu, který jako jediný zůstal čitelný. Dne 18. prosince 1992 svým zraněním podlehla, aniž by se znovu probrala k vědomí.
Soud a tresty
Soud v roce 1993 uznal čtyři obžalované vinnými z vraždy. Bernadette McNeillyová, Jean Powellová, její manžel Glyn Powell a Anthony Dudson dostali doživotní tresty. Soud jim však stanovil minimální dobu, kterou musí ve vězení odpykat. U tří dospělých činila 25 let, u tehdy šestnáctiletého Dudsona 18 let.
Jeffrey Leigh a Clifford Pook byli obžaloby z vraždy zproštěni, odsouzeni však byli za další trestné činy související s jejím vězněním a týráním.
V následujících letech byli pachatelé postupně podmínečně propuštěni po odpykání minimálních trestů. Jeffrey Leigh opustil vězení v roce 1998, Clifford Pook v roce 2001, Anthony Dudson v roce 2013, Bernadette McNeillyová v roce 2015, Jean Powellová v roce 2017 a Glyn Powell jako poslední v roce 2023.
Události z prosince 1992 dodnes vyvolávají otázky o odpovědnosti, lhostejnosti i hranicích lidské krutosti.
Zdroje:
