Článek
Domluvili se, kdo pojede:
Láďa s nápadem, Standa kvůli pivu, Míra přesvědčený, že bez něj to nepůjde, Ríša jen vyvětrat novou bundu a Karel, aby někdo držel otěže.
Konečně přišla sobota. Všichni se sešli v hospodě aby před odjezdem stihli dát ještě jedno.
Výčepní Roman na ně mrkl, protočil oči a řekl: „No, město se má na co těšit.“
Dopili, zvedli se od stolu a vyrazili k zastávce. Byla skoro za rohem, a přesto se cestou stihli pohádat.
Jednomu vadilo tempo, druhý tvrdil, že by to vzal kratší cestou, a třetí se tvářil, jako by vedl celou výpravu.
„Držte se při zdi,“ utnul je Karel, „než nám ten autobus ujede.“
Na zastávku dorazili s lehkým reptáním. Autobus přijel přesně načas a oni se do něj nacpali jako by to byla soutěž o nejlepší místo.
Míra prošel uličkou s lehce sebejistým úsměvem, který říkal: „Teď jdu já,“ a Láďa málem pozdravil celý autobus. Karel koutkem oka hlídal, aby nevypadali jako parta padesátníků na školním výletě.
Sotva minuli první zastávku, Standa přilepil čelo k oknu a nadšeně zahlásil:
„Hele, už vidím stadion!“
Ve skutečnosti to byla malá tribuna u tenisového kurtu, kterou by za stadion považoval jen snílek.
Míra se zasmál: „Stadion? Leda pro mravence.“
Mezitím si Ríša rozložil noviny přes celé sedadlo, a bylo po výhledu.
Standa na něj houkl přes okraj papíru:
,,Zacláníš, chci vidět stadion!“
Ríša jen zamručel:
„Tak se natáhni.“
Atmosféra houstla a drobné špičkování mezi Standou a Ríšou začalo mírně gradovat.
Láďa rychle přemýšlel jak to zachránit a vyhrkl:
„Tak si něco zazpíváme, hudba spraví všechno.“
Nejdřív se tvářili nechápavě, pak ale Láďovo pobrukování rozhoupalo náladu a úsměvy se jim vrátily.
Když Láďa viděl, že to zabírá, rozparádil se ještě víc: tleskal do rytmu, vymýšlel nesmyslnou melodii a ostatní se postupně přidávali.
Jenže jejich veselí začalo rušit okolí – lidé se otáčeli, někteří se uculovali, jiní jen kroutili hlavou.
Karel to nevydržel a přes půl autobusu zaburácel: „Hele, kluci, kroťte se, děláte ostudu!“ Jenže tím na sebe akorát upozornil ještě víc. Řidič ztratil trpělivost, zastavil u nejbližší zastávky a zavelel: „Tady končíte, tohle není divadlo!“
Chlapi sice museli vystoupit, ale náladu jim to úplně nezkazilo. Jakmile autobus odjel, rozesmáli se naplno, jen Ríša se tvářil, že by se nejradši propadl do země.
,,No co, aspoň se protáhnem,“ mávl rukou Láďa a hned vykročil.
Ke stadionu to měli naštěstí jen asi 10 minut chůze, a tak mohli pokračovat po cestě, která je vedla kolem malé hospody.
„Hele, ještě máme čas,“ podotkl Míra. „A já mám hlad.“
Ríša už otevíral pusu na protest, ale pak zahlédl ceduli u dveří: „Pravá italská pizza“ a kapituloval.
Jakmile si sedl, okamžitě nasadil výraz gastronomického odborníka. Pečlivě vybíral pizzu a pokyvoval nad ingrediencemi, jako by rozhodoval o osudu Itálie samotné.
To Standu zajímalo něco úplně jiného – pohodlně se rozvalil, složil ruce na břicho a utrousil, že hlavně aby tu neměli malý půllitry.
Číšník konečně dorazil. Míra ani nečekal, až se jich zeptá, a hned nahlas vystřelil, že si dá guláš.
Ostatní mezitím začali řešit detaily — kdo chce větší půllitr, kdo víc masa v guláši, a Standa nešetřil radami o tom, jak by se guláš měl správně připravovat. Číšník si oddychnul, když si konečně objednali.
Po chvíli byli všichni spokojení a vyrazili konečně na stadion.
Z dálky už se linul hukot a spolu s ním se po chodníku valily davy fanoušků mířících na zápas.
Míra se z ničeho nic rozsvítil: „To mi připomíná tu bitku v Třebíči…“ a ukázal pár boxerských pohybů.
Jeden fanoušek z jiného týmu si toho všiml a okamžitě to vzal osobně: „Co je, frajere, tohle je na mě, nebo co?“
„Klid, on tu jen předvádí aerobik,“ pronesl Láďa s pobaveným úsměvem.
Míra přikývl: „Jo, tohle je Třebíč.“
Fanoušek se podíval kolem sebe, jako by chtěl mít jistotu, že se nachází na správném místě.
„Co blbneš? Tohle jsou Teplice!“ poklepal si přitom na čelo a nechápavě odkráčel pryč.
„No aspoň víme, kde jsme,“ poznamenal Karel a se smíchem se všichni prodrali davem až na stadion. Ríša stále kroutil hlavou nad Mírovými výstřelky, zatímco ostatní se smáli a pozorovali ruch kolem sebe.
Nešlo si nevšimnout fanoušků, kteří se začali spontánně vrtět a mávat rukama, jako by právě vymysleli nový taneční hit. To bylo něco pro Láďu – rozjel svůj vlastní styl a z davu kolem něj se začal ozývat smích i tleskání. Než se nadál, už ho napodobovali a během chvíle měl kolem sebe vlastní taneční skupinku.
A zatímco Láďa pořád kmital boky a snažil se rozpoutat mexickou vlnu, Standa se vrátil s klobásou a flekem od hořčice přes půl trika.
Míra rozjel chorál úplně jinou melodií a lidé kolem se k němu schválně přidali falešně.
Ríša zase neustále komentoval hru, až ho cizí fanoušek zpražil: „Trenér už tam je, kámo.“
A Karel mával šálou tak divoce, že málem poslal pivo chlapovi před sebou rovnou za límec.
Ten večer sice nikdo nevyhrál, ale smích, kmítající boky, falešné chorály i divoká jízda autobusem z nich udělaly šampiony vlastní ligy.
Po návratu pak Láďa vyprávěl, jak roztančil celý stadion, a Míra přidal novou historku, tentokrát o bitce v Teplicích.
