Článek
Minulá vláda nás opakovaně vyzývala, abychom pochopili země, kde je silný migrační tlak, a byli s nimi solidární. Podpořili je ať už přijímáním migrantů v rámci relokace nebo alespoň finančně, protože tyto země nesou velké břímě, na rozdíl od zemí ve vnitrozemí.
Mezi takto „postižené“ země patří Španělsko, které se stalo jednou z hlavních bran do Evropy, zejména přes Gibraltar a Kanárské ostrovy. Je tomu skutečně tak, že Španělsko, které podle oficiálních odhadů na rok 2025 má na svém území kolem 3 milionů muslimů, tedy kolem 6% populace. Na tomto růstu se nepodílí již jen migrace, ale také přirozený přírůstek, protože muslimské rodiny mají obvykle vyšší porodnost.
Co říká historie? Do roku 1975 byla islámská migrace prakticky nulová, protože Frankův režim, hluboce zakořeněný v katolickém nacionalismu považoval muslimy za cizí prvek. Po smrti Franka v roce 1975 se najednou otevřely hranice s dalekosáhlými důsledky. Za krále Chuana Carlose I. a premiéra Suaréze skončily přísné kontroly hranic, Španělsko se otevřelo světu. Začali přicházet migranti, zpočátku jako gastarbajtři. V roce 1980 jich bylo ve Španělsku kolem 50 000. Levice začala prosazovat multikulturalismus, když viděla potenciál pro ekonomický růst a údajné obohacení společnosti. I proti obavám z hrozby potlačení katolické identity. Přicházely další a další tisíce migrantů z Maghrebu, především z Maroka a Alžírska. Španělsko se stalo liberální demokracií, vstoupilo do Evropského hospodářského společenství (dnešní EU). Postupně rostl i počet migrantů a během let podle sčítání lidu v roce 1985 tvořili migranti nezanedbatelnou skupinu kolem 500 000. Obavy pravice, která se bála další invaze, zpochybnil levicový premiér Gonzáles. Prosazoval vstřícnost k nelegálním migrantům a to vedlo až k amnestiím, které umožnily nelegálním migrantům hlavně z Maroka získat legální status. Zpočátku po desetitisících, později v počtech statisíců. Mimo vítěze parlamentních voleb za Lidovou stranu Aznara, který chtěl migraci zpřísnit, byl kritizován za deportace a omezení práv migrantů. Roli hrál také někdejší kolonialismus Španělska a do země proudili bez omezení i lidé z bývalých kolonií. Po prohře Aznara ve vobách nastupuje Zapatero v roce 2004, který naplno podpořil multikulturalimus, rozvinul liberalizaci migrační politiky. Tento levicový premiér projevil dobrou vůli vůči nelegálním migrantům a umožnil dalším 700 000 migrantům získat oficiální status. Nazval to aktem pragmatismu a spravedlnosti. Tento čin povzbudil další desítky tisíc migrantů, kteří bez omezení přicházejí do Španělska nyní nejen z Maghrebu, ale i subsaharské Afriky. Zapaterova éra je příkladem ideologie, „dobrých úmyslů“, která se zvrhla. V době vlády Zapatera stoupl počet migrantů na 2 miliony. To už není jen číslo, ale zásadní proměna celé země.
V současnosti za vlády premiera Sancheze, socialisty, podpora migrantů pokračuje. Důkazem je oněch současných 500 000 legalizovaných migrantů. Ptám se: "Kam kráčíš, Španělsko"? Ale troufnu si na základě čísel odpovědět: budoucnost země není růžová. Španělsko čelí stejným problémům, jako celá EU. Demografické změny, neúspěšná integrace, nárůst trestní činnosti a rostoucí napětí ve společnosti. V roce 2050 je odhad ve Španělsku 10 - 15 % muslimské populace. Při porodnosti muslimských rodin jsou zřejmě procenta podhodnocena.
Na závěr se znovu ptám: "Proč bychom měli přispívat na podporu migrantů zemím, jako je Španělsko, jestliže opatření proti nelegální migraci selhávají a naopak je migrace levicí a socialisty jako premiér Sanchez spíše podporována?
Nelegální migrace není humanitární krize, ale útok na evropské národy. Země, které se nebrání, by se měly s tímto problémem vyrovnat bez solidarity ostatních.
Zdroje info.:ČTK: Vláda legalizuje půl milionu ilegálů, MF Dnes: 28.1.2026
