Článek
Židé nás naučili, jak přistupovat k neznámu. Díky tomu vznikl monoteismus a tři velká náboženství, která ho hlásají. Naskýtá se otázka, kam by svět kráčel, kdyby židovský národ nevznikl? Ve starověku byli Židé velkými náboženskými a morálními novátory. V raně středověké Evropě byli stále ještě vyspělým národem, který předával výjimečné znalosti a technologie. Postupně díky útisku a upozaďování přišli o svou roli a do období 18. století zcela ztratili vliv. Jejich role jim nedovolila se bránit.I židovská náboženská výchova měla vliv na jejich pasivitu: přijímat svůj osud dle Boží vůle.
Pak ale překvapujícím způsobem podruhé v dějinách vytryskla jejich tvořivost, vrátili se ke své úloze. Když konečně získali občanské svobody a vyšli z ghet, přetvořili opět lidské myšlení, tentokrát ale ve světské sféře. Také je třeba přiznat, že většina mentální výbavy moderního světa pochází ze židovských hlav.
Židé pochopili, že civilizovanému světu není možné věřit, ať už je definován jakkoli. Zásadní lekci, kterou si přinesli z holokaustu, byla naléhavá nutnost zajistit si pro sebe trvalé, soběstačné a zejména svrchované útočiště, kde by v případě potřeby mohlo být celé světové Židovstvo v bezpečí před svými nepřáteli. První světová válka způsobila, že se sionistický stát stal možností. Druhá světová válka způsobila, že se stal nezbytností. Přesvědčila drtivou většinu Židů, že si takový stát musí vytvořit a musí zajistit jeho bezpečí, ať to stojí - je samotné či kohokoli jiného - cokoli.
Židé byli typickými"hosty a přistěhovalci". Byli symbolem bezbranného lidstva, které namá kam složit hlavu. Byli zanícenými idealisty, usilujícími o dokonalost a současně byli slabými lidmi toužícími po blahobytu a bezpečí. Chtěli dodržovat neuskutečnitelné zákony svého Boha a současně zůstat naživu. V tom spočívalo dilema společného židovského státu už ve starověku: jak spojit morální dokonalost teokracie s praktickými požadavky státu na vlastní obranyschopnost? Toto dilema se vynořilo znovu v podobě Izraele, který byl založen, aby uskutečnil lidský ideál. Svůj stát, byť kontroverzní, stále obležený. V praxi však Židé poznali, že musí být i nemilosrdní, aby v nepřátelském světě přežili.
Židé si vytvořili odlišnou a specifickou identitu dříve, než kterýkoli z ostatních dochovaných národů. A tuto identitu si dochovali až do dnešní doby uprostřed silných protivenství či nenávisti. Odkud se brala ta síla, ta odolnost, trvající 4 tisíce let? Židé věří, že židovská společnost byla Bohem určena k tomu, aby se stala zkušebním projektem celé lidské rasy. Bylo pro ně přirozené pozorovat, jak židovská dramata a katastrofy slouží za příklady. Bůh to tak určil. Stejně tak je nepřekvapilo, že na sebe přes tisíc let přivolávají takovou nepřekonatelnou, nevysvětlitelnou nenávist. A především jim bylo jasné, že Židé přežijí, zatímco ostatní starověké národy dojdou zásadních přeměn nebo zmizí v propadlišti dějin. Svou dějinnou úlohu skutečně měli, sami si ji napsali a plnili. A to je klíč k jejich příběhu.
Herzl: "Jsme národ, jeden národ. Všude jsme měli upřímnou snahu začlenit se do národních komunit, které nás obklopovaly a udržet si pouze svou víru. To nám však není umožňováno. ..Marně usilujeme úspěchy v umění a vědě dosáhnout větší slávu pro naše vlasti a přispět k jejich bohatství svou účastí na obchodu…Je námi opovrhováno jako nějakými vetřelci. ..Kdyby nás jen nechali na pokoji…Nezdá se mi však, že by to měli v úmyslu…"Der Judenstaat, 1896-1896
Čerpáno: Paul Johnson: Dějiny židovského národa (1995)
