Článek
Ústavní soud je v našem ústavním systému koncipován jako nezávislý orgán, jehož rozhodnutí nejsou předmětem běžného opravního přezkumu. ÚS nad sebou nemá žádnou vyšší instanci, která by jeho rozhodnutí korigovala.
Zkušenosti posledních měsíců ukazují, že debata o pravomocích ÚS, o jeho vztahu k ostatním složkám státní moci i o mantinelech jeho rozhodování je dnes aktuálnější než kdy dříve. V případě, jestliže dojde k potvrzení, že ÚS nerozhodl správně, překročil své meze nebo příliš extenzivně vyložil ústavu, nemáme jednoduchý mechanismus, jak takové rozhodnutí zvrátit.
Kompetenční spor má být především odborně laděný spor o výklad ústavy. Pokud by bylo předběžné rozhodnutí vydáno unáhleně, bez ohledu na vyjádření žalované strany, bez otevřené odborné polemiky, bez kritické právní analýzy, může být podezření na aktivistické rozhodnutí, kdy by ÚS případně vstoupil do politického sporu. Pokud obava z následků při prodlení rozhodnutí nemá opodstatnění, k nenahraditelné újmě nemohlo dojít.
V demokratickém právním státě je třeba nastolit odbornou veřejnou debatu, akademickou kritiku, nastolit politickou odpovědnost a v určitém časovém horizontu je na řadě i personální obměna soudu prostřednictvím ústavou stanoveného způsobu jmenování soudců. Je třeba, aby zde rozhodl vox populi, občané ve volbách. Ti mají rozhodnout, kdo bude obsazovat ústavní funkce včetně těch, které se podílejí na složení Ústavního soudu.
Soudce by neměl být jmenován více než jednou, neboť logicky, opakované jmenování může vyvolat potenciální závislost na těch, kteří o novém i opakovaném mandátu rozhodují. V krátké době jednoho mandátu může soudce rozhodovat volněji, bez závislosti na těch, kdo o mandátu rozhodují. V případě, že je instituce obsazena lidmi, jimž by nešlo primárně o právo, ale o udržení vlastní pozice, může jít o ohrožení demokracie, neboť tyto často umírají hlavně ohýbáním institucí zevniř.
