Článek
Učím své syny, že stát se MUŽEM trvá. A že někteří chlapci se muži nestanou ani v pokročilém věku.
Vyrostla jsem v klasické rodině založené v 80. letech minulého století. Máma a táta letos oslaví 50. výročí svatby. Můj otec měl vysokou pozici v podniku – věčně vytížený, věčně vděčný druhým víc než vlastní rodině, a o čase pro mámu už ani nemluvím.
Máma, matka tří úžasných dětí -já, ségra, brácha, vždy s úsměvem na rtech, i když s bolestí v srdci, o nás neuvěřitelně pečovala. Kdysi to bylo „normální“. Vždyť žena je přece v rodině od toho. Dělat kuchařku, uklízečku, matku, učitelku, milenku, rohlík.cz a dalších tisíc věcí. A hlavně chodit do práce a přispívat do rodinného rozpočtu.
Já jsem si představovala jiný život. Muže, který se o mě postará a s láskou zabezpečí naši rodinu – finančně i lidsky. Na vysokém stupínku bude mít naše pouto a manželství. Stabilní domov a ideálně dvě děti.
Život mě po vysoké škole a cestování po celém světě zanesl jinam. Spíš mě tam zanesly moje touhy, sny a myšlenky – klikatými cestami až tam, kde jsem dnes.
Začalo to nevinnou myšlenkou, když jsem se vrátila z Ameriky: „Přeji si Čecha, který mě bude milovat.“
Objevil se můj bývalý přítel, který byl do mě zamilovaný už od střední školy. Kvůli vzdálenosti jsme se kdysi rozešli. Ano, chtěla jsem si užívat vysokoškolský život a neposlouchat výčitky, že nejezdím domů.
Samozřejmě – kdo vás asi bude milovat víc než partner? A odpověď na tu otázku dorazila brzy. Vlastní dítě.
Narodil se nám syn. Jeho otec chtěl syna vídat co nejvíc. Vždyť ho miluje. Chce s ním zažívat dobrodružství. A kde to skončilo?
Roky si syna bere hlavně kvůli své matce a rodině. Matce, která nemá vlastní aktivity. Ženě, která vždy stála při svém synovi, přestože věděla, že ho špatně vychovala – a tomu chlapci, který má dnes o 25 cm víc, už domluvit nedokáže.
A teď má vnoučátko. Slunce jejího života. Vždyť čím jiným se ženy v pokročilém věku chlubí v práci?
A ti chlapci, kteří se stali otci, využívají právo na dítě, aby tím zaplnili svou samotu. Naplňuje jich pocit, že tam někde je – i když oni tam s ním vlastně nejsou.
Obhajují se tím, že:
„Můj syn potřebuje mužský vzor.“
„Můj syn potřebuje zážitky.“
„Můj syn…“
Náš syn potřebuje přítomného otce, otcův čas, lásku a pochopení. To, že tráví čas u svého otce, bez svého otce, ho jen utvrzuje v tom, aby zůstal pořád chlapcem.
Když jsem utíkala ze vztahu s agresorem alias sebestředným dítětem s čtvrt stoletím v občance – přála jsem si jediné: „Aby měl můj syn lepšího tátu.“
A měl. Ale tátu, který se věnuje občas jemu – ne i tátu, který miluje jeho mámu.
A to byl další typ chlapce v našem životě
Přestěhovali jsme se za mým spolužákem z vysoké školy. Za tím, který mě miloval potají už od třetího ročníku. Poslouchal o mých vztazích a byl tu vždy, když jsem byla smutná. Máme spolu syna. O staršího se staral krásně – když měl čas. Vždy říkal, že mám dvouletý náskok, proto tam tak často není a má spoustu aktivit. Naučit se být otcem je těžší i časově, než si myslel, a ti omezení. A když se narodil jeho vlastní syn, pořád tvrdil, že mám náskok v mnoha věcech. V jakých? To ví asi jen on sám. Vždycky existovalo něco, kvůli čemu tu nebyl pro mě – a nakonec ani pro děti.
Jeho roli často zastupovala jeho matka. Vyslechla mne, pomáhala mi, nakoupila nám, chodili i jeho tátou s námi na výlety. On hodně pracoval, trénoval a „odpočíval v myšlenkách“.
Další můj chlapec, který má za otce chlapce. Další muž, který si myslí, že když je dítě u jeho matky, znamená to, že je s ním vlastně on. Matka bez koníčků, která diriguje svého muže – z něhož se stal muž bez práv, manželstvím udupaný.
On nechce syna pro sebe. Chce ho pro svou rodinu. I aby zničil matku, které se nevěnoval. Ženu, která manželství řekla „DOST!“ a odešla. A aby zničil dítě, které mělo každý den lásku. Protože on se cítí sám.
Základem šťastné rodiny je šťastná máma
Otázkou je koho máma. Máma dětí nebo ta jeho?
