Článek
Vcházím ráno do kanceláře, usměvavá, plná elánu a nadšení, vždyť jsem tu nová pracovní krev. Nevadí, že nikdo nesdílí to moje nadšení – vždyť ne každý den je pro mnohé požehnaný dobrou náladou.
Uvařím si kávu v kuchyňce, kde si dělá snídani asi deset lidí. Někteří mi pochválí outfit, někteří se potěší z mého úsměvu na rtech a někomu to zlepší den.
Vracím se zpátky do křesla a začínám makat… a nejen makat, ale začínají se u nás v office dít věci, prý klasické, ale pro mě nové a zarážející.
Každodenní chleba v podobě hodnocení, stěžování si a nakonec projev závisti. Moje milé přemilé kolegyně, prostorově výraznější, láskou neopečovávané, krása duše se jim časem vypařila jako jezírko na Sahaře. Jedna druhé, druhá třetí vyklopí své pocity a myšlenky jako stará bába na trhu – negativní, pochmurné, vystihující celou jejich osobnost nevyrovnané a nemilované ženy.
Jedna má problémy se synem, který má tak volnou výchovu, že jí skáče po hlavě. Je schopný ji na zastávce nadávat a říct, že je hrozná matka, a že se o něj neumí postarat. Šestiletý klučisko jí tohle řekne? A ona nám to vypráví stylem, že to sou jenom jeho pocity a ona s tím vším nemá nic společného.
U nás by jedna „výchovní“ myšlenka letěla – za drzost, za to, že mámě se takhle neubližuje, když si mladý pán usmyslí. U nás by letět nemusela, protože já se o děti starám… ale to jsem pochopila až časem, co to opravdu znamená starat se s láskou a „jen se starat“.
Na oplátku druhá poví svůj srdcervoucí příběh o nevlastní dceři. Mladá slečna doma nic neudělá, musí jí ještě vařit a prát, bez vděku a ochoty.
Moje reakce jsou opačné. Já se mám výborně, jsme zdraví, mám práci, která mě baví, děti jsou skvělé a daří se jim ve škole. Těším se z každého dne, i z e-mailů, které mi přicházejí, a musím najít schůdné řešení. Protože mozek se po letech na mateřské konečně zapojuje. Ony nevidí, kolik mě stojí úsilí a energie být v takovém rozpoložení. Kolikrát jsem se zvedala ze dna kvůli sobě, dětem, rodině. A že tam, kde jsem, to chtělo nejen čas, ale i odvahu a vytrvalost se zatnutými zuby.
Časem se mě přestaly ptát. Moje pozitivní slova jim nic nepřinášela – vždyť život je krutý, já jsem „sluníčkář“ s hezkou postavou bez problémů a moje řeči jim jen ukazují, že mít se dobře není jejich ranní šálek kávy. Na pracovní snídaně si raději dají místní drby.
Tahle silně navařená negativní káva nesvědčí zase mně, a tak jsem odtamtud postupně začala odcházet. Už jsem nechtěla poslouchat ty květnaté negativismy, které sdílely dokola jako pokažená deska každý den. Říká se, že i když se do pomluv nezapojíte, ale jen tam sedíte, jste vinní. Já tam sedět odmítala. Lepší vzduch než u nich byl na toaletě, kde jsem se u zrcadla modlila, aby si to „odříkaly“, než se vrátím.
Jejich terčem se většinou stávaly milé, krásné ženy. A proč?
Že by závist? Přesně tak. Hnala je dopředu touha pomluvit tu hezkou holku, protože jejich stehno by se nevešlo do té minisukně, kterou nosila. Nedokázaly se smířit s věkem – že po čtyřicítce ženy přiberou a už se s tím nedá nic dělat. Podle mne se v nich hromadila závist, žal, neochota přijmout se a pracovat se sebou a na sobě. Jen sedět v kancelářské židli a brblat, jak ty kočky, přecházející z dívek na ženy, sebevědomě procházejí chodbou v modelech, které si ony už vzít nemůžou.
Nedivte se, časem si začaly připravovat i slovíčka a příběhy na mou adresu. Moje jméno zapojené do víru intrik a pomluv – za mou dobrou, ochotnou dušičku, hezkou tvářičku a odvahu říkat věci nahlas. Alespoň to si o sobě myslím. 😀
Rozumím jim. Vždyť je jednodušší klesnout dolů, než vystoupit z komfortní zóny a makat krok za krokem s cílem být vyrovnanějším člověkem. Jednodušší je zapadnout mezi klepy o jiných a zakrýt tím vlastní slabost a problémy.
Jsem šťastná, že takové lidi momentálně nemusím potkávat. Každodenní příprava na to, že si budu muset vyslechnout trápení jedné i druhé smutné ženy a pomluvy o jiných, mě psychicky vyčerpávala.
A jsem šťastná, že moje energie plyne tam, kde vidím smysl.
Závist je lidská vlastnost. Snažím se lidem přát – vždyť i já se prodírám životem a někdy nehraje fér. Hraje tak, aby mě posunul tam, kde mám a chci být.
I tyhle roky mě naučily být silnější, odolnější – a závist v mnoha případech odešla z mé hlavy i srdce. Důvod je prostý: osudy lidí neznáme. Nevíme, co všechno museli obětovat, aby byli tam, kde jsou a měli ten úsměv na rtech a klid v duši.
