Článek
Já jsem byla celý život ten člověk, který by si nechal přivolat výtah i na jedno patro. Ne proto, že bych byla líná. Dobře, možná trochu. Ale hlavně proto, že jsem si vždycky dokázala naprosto racionálně obhájit, proč schody nejsou dobrý nápad. „Šetřím kolena.“ „Mám toho dnes hodně.“ „Zbytečně se zadýchám.“ A taky — drobný detail — mám lehkou klaustrofobii. Ano, čtete správně. Bojím se výtahu, ale stejně jím jezdím. Logika nikdy nebyla moje silná stránka.
Pak jsem přišla do fitka a udělala něco, co bych dřív považovala za osobní selhání. Vlezla jsem na trenažér - na schody.
Nejdřív jsem si říkala, že to jen zkusím. Tak jako se „jen zkusí“ brokolice v dietě, o které víte, že ji stejně nebudete jíst. Jenže pak se to nějak zvrtlo. Najednou jsem šlapala. A šlapala. A šlapala.
A než jsem si stihla uvědomit, co se vlastně děje, vystoupala jsem 1200 schodů. Dobrovolně.
V tu chvíli jsem měla pocit, že bych si zasloužila medaili, diplom a možná i vlastní pamětní desku někde mezi druhým a třetím patrem.
Ale víte, co bylo nejhorší? Že to bylo… skvělé.
Ano, já vím. Zní to jako fáze. Něco jako když si člověk koupí domů činky a týden je používá jako stojan na oblečení. Jenže tentokrát to bylo jiné.
Schody mají totiž jednu zvláštní vlastnost — fungují. A fungují až podezřele dobře.
Po pár minutách cítíte zadek. Po deseti minutách cítíte svaly, o kterých jste dosud jen slyšela v dokumentech o lidském těle. A po dvaceti minutách máte pocit, že jste udělala něco opravdu užitečného — ne jen něco, co se tváří jako pohyb, aby člověk měl čisté svědomí.
Protože moje tělo po čtyřicítce už očividně není ochotné spolupracovat za stejných podmínek jako dřív. Dlouho jsem si vystačila s pocitem, že se přece nějak hýbu, že to stačí a že není nutné dělat z toho vědu. Jenže tělo si mezitím zřejmě tiše přepsalo pravidla a mně to jaksi zapomnělo oznámit.
Schody totiž dělají přesně to, co jsem roky obcházela. Nutí mě zabrat. Zapojit svaly. Nenalhávat si, že symbolický přesun z bodu A do bodu B je cvičení — jen proto, že si u toho připadám aktivní.
A co je na tom nejzajímavější — fungují bez řečí. Bez aplikace, bez velkých plánů, bez chytrých pouček o tom, co bych měla dělat lépe. Prostě buď šlapete, nebo ne. Schody jsou v tomhle až nepříjemně upřímné.
A pak mi to došlo.
Celý život jsem byla typ „výtah“. Rychlé řešení, minimální námaha, ideálně bez zadýchání. Jenže výtah vás sice dostane nahoru, ale nic vás nenaučí. Jen tam stojíte, tváříte se neutrálně a čekáte, až to cvakne.
Schody jsou pomalejší. Nepohodlné. Občas vás donutí zastavit a položit si velmi nepříjemnou otázku, proč jste se do toho vůbec pouštěla. Ale pokaždé, když dojdete nahoru, víte přesně, že jste tam došla sama.
A možná nejde jen o ty schody.
Možná je to přesně ten rozdíl, který člověk začne po čtyřicítce chápat. Že už mu vlastně nedává takový smysl hledat pořád ten nejrychlejší a nejpohodlnější způsob. Že někdy začne mít větší cenu to, co je sice méně elegantní, ale poctivější. I když u toho funíte jak lokomotiva a v půlce přemýšlíte, jestli by přece jen nebyl ten výtah dostupnější životní strategie.
Výtah si můžete přivolat vždycky.
Ale to, co cítíte nahoře po schodech, to si nepřivoláte.
