Článek
Veřejné pobouření vyvolala kauza zanedbaných klientů domova seniorů na Kladensku. https://www.novinky.cz/clanek/domaci-kauza-zanedbaneho-domova-pro-seniory-na-kladensku-graduje-40580611. Zasahovat tam musela policie i záchranáři a celý případ doprovázejí spory o to, kdo zásah vyvolal a kdo je za stav klientů zodpovědný.
Především se ale ukázalo, že vlastně o žádný domov seniorů nejde. A potvrdilo se podezření na provozování tzv. neregistrované pobytové sociální služby. Co to znamená a proč se vlastně z pomyslné paluby Titaniku díváme jen na špičku ledovce?
Když chce někdo v Česku provozovat domov seniorů, tedy poskytovat pobytovou službu, musí získat oficiální registraci a splnit celou řadu pravidel, mimo jiné proto, aby garantoval kvalitu péče o své klienty. Registrace je nepřekročitelnou podmínkou pro rozjezd takového zařízení, bez ní poskytovatel provozuje sociální službu nelegálně.
Pokud poskytovatel registraci získá, obvykle se následně snaží dosáhnout i na veřejné financování. Pokud neuspěje, musí spoléhat na vlastní zdroje a platby seniorů, na které se ale vztahuje stejná úhradová regulace jako u veřejně dotovaných domovů (tedy zastropování maximální výše, kolik může domov od seniora požadovat za pobyt a stravu).
Ani jedno není případ kladenského domova. Ten zjevně funguje jako zařízení hotelového typu (penzion), kde senioři dlouhodobě žijí a mají pouze nasmlouvanou pečovatelskou službu, jejíž pracovníci za nimi dojíždějí stejně, jako by za nimi dojížděli do jejich běžného bydliště. Domov tedy funguje načerno.
Kladenský domov ale rozhodně není v Česku jediný, odhaduje se, že podobných zařízení fungují nižší desítky (a já bych dokonce tvrdila, že vyšší desítky). A protože jde o logickou reakci na chronický nedostatek standardních lůžek a dalších registrovaných služeb pro seniory, bude počet takových zařízení v šedé zóně spolu s počty potřebných seniorů narůstat. Jinými slovy, většina lidí dnes končí v takových „černých“ zařízeních ze zoufalství, protože nemají jinou alternativu.
To ale neznamená, že by tento způsob péče o seniory měl být trpěn nebo legalizován, protože za současného stavu legislativy nelze úroveň služeb, a tedy bezpečí seniorů, garantovat.
Něco ale udělat musíme, protože tenhle ledovec, který se k nám blíží, politiky většinou pod hladinou našich každodenních starostí neviděn, je obrovský. Některá opatření je možné udělat rychle a hned, některá musíme teprve vymyslet.
Aby bylo možné tato opatření politicky prosadit v době zděšení nad rostoucím rozpočtovým schodkem, je třeba si uvědomit a veřejnosti ukázat, že dnes opravdu existují tisíce lidí, kteří místo v domovech seniorů nutně potřebují a nemají ho, a že existuje zhruba stejné množství rodin, které o ně již nezvládají pečovat a které náhle zjišťují, že místa v domovech nejsou a terénní sociální služby v potřebném rozsahu nejsou v místě nebo čase dostupné. Jejich život, soukromý a pracovní se hroutí.
Obratem bychom mohli například uvolnit nesmyslnou úhradovou regulaci v registrovaných soukromých a neziskových zařízeních, která neberou veřejné dotace, a motivovat i tímto opatřením soukromý sektor k dalším investicím do nových kapacit lůžek. Uvědomme si, že existuje již skupina seniorů, která má peníze (nebo je mají jejich rodiny), aby si mohli zaplatit za služby v kvalitě, na které domovy seniorů se zastropovanými úhradami nedosáhnou. Logicky pak uvolní místo v těchto domovech pro ty ostatní.
Nebo bychom mohli otevřít cestu, jak do financování péče více zapojit rodiny, protože když bude v systému více peněz, roste šance, že více kapacit vytvoří ve vlastní režii i stát (prostřednictvím krajů).
Ale z dlouhodobého pohledu to nebude stačit. I když mě za to mí kolegové ze sociálních služeb nebudou mít rádi, jsem přesvědčena, že vzhledem ke katastrofickému demografickému vývoji budeme muset přijít s inovativními a kreativními řešeními, která doplní dnešní škálu bydlení a péče o seniory, odstupňovanou i podle míry jejich samostatnosti a zdraví. Čeká nás debata o nových typech bydlení s pečovatelskou službou, seniorském komunitním nebo sdíleném bydlení, spolcích či družstvech. A dost možná dojde i na zmiňované komerční penziony s nasmlouvanou péčí.
Abychom uspěli, musíme si všichni uvědomit závažnost problému. Stárnutí populace plynule zvyšuje nejen náklady na sociální služby, ale také na zdravotnictví a na důchody. V tuto chvíli neexistuje žádný plán (spoléhat na růst porodnosti nelze), jak zabránit, aby tyto náklady v ne tak vzdálené budoucnosti nezpůsobily kolaps státního rozpočtu, nebo kolaps zdravotní a sociální péče a chudobu seniorů. Paradoxně působí, že zdroje, které mají k dispozici nadnárodní farmaceutické společnosti na vývoj inovativních léků prodlužujících věk dožití, se zdají být nekonečné.
Možná někdo řekne, že v průběhu dějin se naši předkové mnohokrát obávali budoucího vývoje a strašili se tragickými scénáři, a nakonec se vše vyřešilo. A že život si vždycky najde cestu. Tak garantuji, že tahle cesta se nám líbit nebude.
