Článek
Tak tedy…
Nejdražší čtenáři,
pokud stále čteš tyto řádky, vyslechni mou zpověď. Nepíšu ji proto, abys mě litoval nebo že se lituju sama. Ale proto, aby ses zamyslel, jestli TY žiješ život v okovech přežívání nebo život jaký chceš mít. A mezi těmito 2 pojmy je setsakra velký rozdíl, který tě skutečně může stát tvůj život, když to necháš zajít příliš daleko.
Minulý týden mi lékař oznámil, že mám rakovinu tlustého střeva. Věřím tomu, že jsem v brzkém stádiu, protože se cítím zdravá a nic mě nebolí. Ale i tak je to strašná rána. Ta informace mě samozřejmě šokovala, ale současně s tím sdělením se ve mě něco zlomilo a všechno mi začalo do sebe zapadat jako skleněná mozaika mého bytí na tomto světě. Ztráta blízké osoby, stres z práce, která mě nenaplňuje, sebelítost, stavy úzkosti, stagnace, frustrace, výmluvy, ztráta motivace, traumata z dětství a do toho zřejmě i krize středního věku (nebudeme si nic nalhávat) dopadající na mé trávení.
V dnešní uspěchané době, kdy v práci tlačí na výkon více než kdy jindy, covid, Ukrajina, zdražování, propouštění, střelby na fakultách vysokých škol, přírodní kalamity a další problémy, co na nás ze všech stran valí a to téměř nesleduji zprávy. Nedá se tomu uniknout, pokud nežiješ v animované mýdlové bublině, kde je sice „okýnko“, ale ty se jím nedíváš ven. Ale tak to nefunguje. Takže všude je jen negace a jako by tím lidé ztráceli světlo na konci tunelu a propadali zoufalství, stejně jako jsem to dělala já. Žádná pozitiva a sociální jistoty.
Připadala jsem si jakoby posunutá oproti realitě. Nejdřív v období covidu ztráta nejmilovanějšího člověka (můj partner ví, jak to myslím, máma je prostě máma) a nepomáhalo mi ani to, že jsem pracovala v korporátu s klienty, kteří na úkor mé vlastní důstojnosti (protože klient je přeci Bůh) si na mě vylévali svoje vlastní frustace. Ano, mohla jsem odejít, ale plat byl takový, jaký bych jen tak někde nedostala a kdo by platil nájem? Připadala jsem si jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Jednoduše jsem se dostala do módu oběti, protože to bylo jednodušší. Všichni a všechno okolo mě je špatně, já nic, já muzikant.
Ale chyba lávky, můj nejdražší čtenáři, je to tvůj život, tvoje volba, jak ho chceš prožít. Pochopila jsem tvrzení pana Duška, že si člověk může rakovinu svým vnitřním nastavením přivodit sám. Vím, jak to myslel a v tomto mu dávám za pravdu.
Díky své nemoci jsem zjistila, že jak budu žít je na mně, je to moje volba. Bude to znít divně, ale jsem vlastně za tento zdvižený ukazovák ráda. Beru to jako poslední varování. Stále mám občas slabou chvilku a popláču si, ale nesnažím se v tom utápět. Stojím si za tím, že mě to nakoplo a kupodivu mi to vrátilo život na tu správnou kolej. Zatím jsem ještě v depu, ale už mám správně nahozenou výhybku.
Pokud máš podobné pocity, jaké jsem popsala výše, nevzdávej to, kousni do toho kyselého jablka změny a ono časem zesládne. Když jdou na tebe chmury, zvedni se a dělej něco. Jdi se projít, sejdi se s přáteli, vrať se ke koníčkům, které tě naplňovali a přinášeli ti radost nebo si najdi nové, které tě už dlouho lákají. Pusť si oblíbenou hudbu, pokud to teda není zrovna Richard Wagner. PROSTĚ BOJUJ. Život za to stojí.
Dávej na sebe, nejdražší čtenáři, pozor a poslouchej taky svoje tělo, je to tvůj chrám, tvůj domov, starej se o něj, protože to za tebe nikdo neudělá. Nemáme s ním druhou šanci jako s chrupem. Taky si všímej okolí a snaž se svět kolem sebe udělat lepším.
Děkuji ti, že jsi mě vyslechl, a i kdyby toto mé poselství změnilo život jednomu člověku, budu neskonale vděčná vesmíru za to, že mi to umožnil.
