Článek
Již delší dobu hledám partnera na seznamce. V dnešní době asi nic neobvyklého…No ovšem některá rande mohou být úsměvná, některá nic moc a některá se dokonce mohou zvrhnout v katastrofu.. Onen den jsem měla rande s mužem, který o sobě tvrdil, že je nějaký podnikatel a že hledá ženu pro zbytek života…Není mi už dvacet, tak jsem se těšila, že třeba poznám zajímavého může. No na schůzku přišel opravdu celkem pohledný muž, choval se jako gentleman, seděli jsme v kavárně a povídali si …Pohodové odpoledne …Tak jsem ani nic nenamýtala, když mi navrhnul, že bychom mohli jet mimo Prahu, kde prý má malou chatičku…Byl pěkný den, slunečno, tak jsem se těšila na výlet…Do cílové destinace jsme skutečně dorazili a užili si odpoledne procházkou a já i průzkumem chatky. Už se pomalu začalo stmivat, když mi řekl, že bychom se měli vydat zpátky… Nasedli jsme tedy do auta a jeli… Cesta tam byla zcela normální, tak mne nepříjemně zaskočilo, když můj doprovod najednou začal dělat s autem hotové divy… Náhle prudce brzdil, a vůbec zdál se mi jakoby nějaký divný… Ovšem nic jsem si z toho nedělala, v autě jsem se nikdy nebála, tak jsem byla v klidu…Ovšem až do chvíle, kdy mi sdělil, že on trpí šerosleposti a ve tmě nemůže řídit… netušila jsem, co tato nemoc znamená, nikdy jsem se s tím ještě nesetkala…No ale za chvíli jsem pochopila… Můj společník neviděl ani na pár centimetrů od auta…A to mne tedy již pořádně vyděsilo… Co budeš dělat? zeptala jsem se ho…A on jen klidně jako by nic odpověděl: No asi budu potřebovat tvou asistenci…Tak mi nezbylo než souhlasit…Od té chvíle jsem musela hlásit, jaká barva je na semaforu před námi, jestli je před námi nějaké auto atd…No byla jsem z toho tedy hodně nervózní…A to když se před námi objevila nějaká uzavirka a on málem narazil do panelu… No bylo to jen tak tak …A takto jsme pokračovali celou cestu až do Prahy…V té době už jsem byla hodně vynervovaná a srdce mi bušilo jako o závod…vždyť stačilo, abychom narazili do nějakého auta před námi nebo někdo nedej bože narazil do nás…Nakonec jsme dojeli v pořádku do Prahy a můj společník mi řekl, že mně raději vysadí u nejbližší stanice metra…No můžu vám říct, ze se mi značně ulevilo, když jsem z auta vystupovala a hlavně v pořádku…Ještě štěstí že jsem neskončila v nemocnici…No na cestě domů jsem přemýšlela, že asi příště si podobný výlet s někým, koho ani neznám, odpustim…
