Článek
Discarding (odkopnutí) je nevyhnutelnou fází manipulace narcisty. Není to jen ledová sprcha jako v počátcích devalvace, zde mluvíme o náhlém proboření ledu na jinak pevném kluzišti. Vy letíte do ledové vody a váš partner vás nezachrání. Jde o ztrátu půdy pod nohama a naprostou bezmoc, kterou člověk v té vteřině zažije.
A vy se topíte a on se na vás dívá. Posměšně. Krutě. S nezájmem. A pak prostě odejde. Přesně takhle vypadá absolutní absence empatie v přímém přenosu – ten moment, kdy si uvědomíte, že ten člověk v sobě nemá ani špetku lidskosti.
Vánoční dárek: „Jsem orgán a mám jinou rodinu.“
So happy Christmas… Hlava přebere slova z jeho úst a v hrudi se vám náhle rozeznějí vlny obrovské bolesti. Proč?!
Manžel mi 23. 12. 2023 prostě jen oznámil, že si po Novém roce musíme promluvit. „Mluv!“ řekla jsem. A on odpověděl: „Jsem orgán. Už půl roku vedu druhý život a mám jinou rodinu.“
Rozbrečela jsem se. Stál asi metr ode mě. Myslela jsem, že umřu. Tak přistoupil a objal mě. Ne proto, aby mě utěšil, ale proto, že se to tak má udělat. A samozřejmě měl hned i vysvětlení: „Už jsme si nerozuměli, ty ses věnovala telefonu a na mě jsi kašlala. Opakovaně jsem tě upozorňoval. A ty jsi na to nedbala. Tohle je výsledek!“
Když se záchranný filtr vydává za nezájem
Na začátku našeho vztahu mě manžel postavil do role silné a neohrožené ženy, která všechno zvládne. To byl ale jen jiný název pro veškerý servis. Tak jsem to dělala. Moje emoční odpojení začalo právě v momentě, kdy jsem rezignovala – časově asi rok před jeho vánočním oznámením. Už mi nepomáhal, všechno zůstalo na mých bedrech. To, čemu on říkal „kašlání na něj a zírání do mobilu“, byl ve skutečnosti můj pud sebezáchovy a vnitřní odchod ze vztahu, který mě dlouhodobě vyčerpával. Rezignovala jsem, ale nebyla to kapitulace.
Ani jsem ho pořádně nevnímala. V hlavě mi hrála hudba. Nirvana. Lithium.
A pak jsem jako z dálky slyšela: „Stejně máš dneska a zítra noční, tak já půjdu do Děčína za Monikou slavit Vánoce.“ Otevřela jsem ústa, ale nevydala ani hlásek a zhroutila se na židli u stolu. Tupě jsem hleděla do prázdna. Nereagovala jsem ani na jeho pozdrav: „Tak čau!“, ani na následné třísknutí dveřmi. Vánoce se staly dnem, kdy se ta realita, kterou jsem vnitřně už dávno žila, zhmotnila navenek.
Štědrý večer v režii poker face
Do práce jsem samozřejmě nasadila masku poker face, jenom mé nejbližší kamarádky věděly, že se něco děje. Byla to fasáda profesionality pro vnější svět, zatímco uvnitř probíhala naprostá destrukce. Nebyla jsem schopná nic sníst nebo vypít, za dva dny jsem spala sotva tři hodiny.
25.prosince přišel nevlastní syn (a manželův vlastní) slavit Vánoce. Nechtěl mě nechat samotnou, když viděl, jak vypadám. Zestárla jsem o milion let. Byla jsem téměř průsvitná a už jsem nemohla ani plakat. Spolu jsme připravili vánoční tabuli, salát a řízky.
Kolem půl páté se dovalil manžel. Přišel a tvářil se, jako by se nic nestalo. Dokonce mě zkritizoval za to, že nedokážu nic pozřít a jím jako vrabeček. Pak jsme si dali dárky. Suše, bez emocí.
Srovnávání nesrovnatelného: Lipom versus astrocytom
V ten večer po mně chtěl sex, tak jsem se mu podvolila. Byl to pouze mechanický akt - žádná intimita, žádná láska. Druhý den si chtěl promluvit. Vnímala jsem ho jen na půl ucha. S radostí mi ukazoval fotky své Moniky a její dcery Emy. Vyprávěl, jaká je skvělá, jak ho pořád chválí a jak je šťastný. Skutečnost, že Ema je její dítě, pro mě byla strašnější než samotný paralelní vztah.Já totiž děti mít nemůžu. On mi přesto nadšeně líčil, jak je malá šikovná, že ji vychovává a hraje si s ní. Dodal, že když Moniku poznal, vážila si ho hned od začátku, takže musím pochopit, že se s ní vyspal. Mluvil se mnou jako s kamarádem u piva.
Přitom mě nezapomněl s Monikou srovnávat. Zdůrazňoval, že je mladší a že vlastně taky měla na hlavě tukový nádor (lipom), který jí odstranili. Úplně stejně jako mně. Akorát s tím rozdílem, že já měla astrocytom v mozku
Odpustit znamená vzít vítr z plachet
Tak jsem se před něho postavila, koukla mu do očí a řekla: „Odpouštím ti.“ Spíš, než odpuštění jemu to bylo odpuštění mému zraněnému egu za to, že jsem to vůbec dovolila. Pro narcistu je odpuštění v takové chvíli naprosto nepochopitelné. Čekal pláč, křik, scény nebo prosby – to je to, co jeho ego krmí. Když jsem mu klidně pohlédla do očí a odpustila, vzala jsem mu veškerý vítr z plachet. Stal se z něj jen divák mé vnitřní síly.
A mně se ulevilo. Šla jsem ke vztahovému kouči, který mi potvrdil mou domněnku, že manžel má narcistické rysy a je mezi námi obrovská inteligenční propast. Ta propast nebyla jen velká, byla vesmírná. A bylo mi jasné, proč manžel tehdy odmítl jít se mnou – bál se, aby ho nikdo nepřečetl.
Na konci roku se rozhodl jet na chatu a vzal s sebou psa i tu malou holku. Bylo mi to jedno. Jeho prohlášení: „Chci to zkusit s někým jiným!“ zůstalo bez odezvy. Našla jsem si podnájem, kde bych mohla být se psem, a začátkem března jsem se definitivně odstěhovala. Ani ne měsíc nato si do našeho bytu nastěhoval svou novou rodinu.
Absurdistán se zavřenými vrátky
Absurdistán, který pak začal, když jsem s ním ještě rok spala a schovávali jsme se na chatě, byl zprvu brán jako satisfakce vůči té druhé – že jsem na jejím místě a že jsem alespoň v sexu lepší než ona. Ale pak jsem si řekla, že mám navíc a karma je zdarma. Zabouchla jsem mu ta zadní vrátka. Zevnitř.
