Alena Schillerová má doma „boháče“. Její manžel rozhodně netře bídu s nouzí

Jejich příběh začal už na gymnáziu v Brně. Ona tehdy směřovala k právům, on rozjížděl první podnikatelské pokusy. Vzali se brzy a místo okázalé svatby zvolili obyčejný život, postavený na práci a vzájemné podpoře. Zatímco on se pustil do byznysu, ona pomalu stoupala po žebříčku veřejné správy. Dnes mají za sebou desítky let společného života, dvě dospělé děti i vnoučata a přesto říkají, že jejich vztah je pořád práce na plný úvazek.

Její poslední roky ve vysoké politice znamenaly téměř trvalý pobyt v Praze. On zůstal na jižní Moravě, blízko své firmy a daleko od kamer. „Vídáme se hlavně o víkendech,“ přiznává s úsměvem. A když se potkají, místo výčitek přichází ticho. „Nemá smysl probírat, co kdo nestihl. Stačí být spolu,“ říká ona. V jejich vztahu se už dávno nehraje o dokonalost, ale o pochopení.

„Kdyby nebyl tak tolerantní, nikdy bych to nezvládla,“ říká otevřeně. Její manžel nikdy neměl potřebu stát po jejím boku před kamerami. Zůstal v pozadí, ale o to víc drží rodinu pohromadě. „Samozřejmě, že to není snadné,“ připouští ona. „Měl chvíle, kdy toho měl plné zuby. Ale vždycky jsme si dokázali říct, že naše životy mají smysl, jen když je zvládneme spolu.“

Politika a podnikání jsou náročné světy, ale pro oba zůstává největší jistotou rodina. „Když jsme doma, téma politiky neexistuje,“ říká Alena. Dům na okraji Brna je jejich útočištěm, místo, kde se vypínají telefony a zapalují svíčky místo reflektorů. Děti a vnoučata v jejich životě hrají klíčovou roli. „Když přijedou, všechno ostatní jde stranou,“ směje se. „To je ten klid, který si kupuješ léty dřiny.“

Za všemi úsměvy a vyrovnaným vystupováním se skrývá únava, odloučení a tlak veřejnosti. Neustálé přejíždění mezi Brnem a Prahou, role matky, manželky i političky – to vše si vybírá svou daň. A přesto to zvládají. „Občas mlčíme oba,“ říká s nadhledem. „Ale mlčíme vedle sebe, a to je rozdíl.“

Zdroje: