Článek
S nápadem přišel manžel
Do Chorvatska jsme původně měli jet jen s manželem a dvěma dětmi. Když se o našich plánech dozvěděla tchyně, zmínila se, že u moře nebyla skoro deset let. Manžel navrhl, ať jede s námi. Měli jsme velký apartmán a v autě jedno volné místo.
Souhlasila jsem. S tchyní jsme spolu vycházely dobře a říkala jsem si, že děti budou rády, když pojedou s babičkou. Ubytování jsme rozdělili tak, že my zaplatili větší část za čtyři osoby a tchyně svůj podíl.
Před cestou jsme další peníze nijak neřešili. Právě to byla chyba.
Peněženku jsem vytahovala hlavně já
První den jsme udělali velký nákup na apartmán. Tchyně stála vedle mě, ale když jsme přijeli k pokladně, ani se nepohnula. Zaplatila jsem a nijak to neřešila.
Večer jsme šli na večeři. Když číšník přinesl účet, manžel ho automaticky zaplatil za všechny. Tchyně poděkovala a pokračovala v hovoru, jako by se nic nestalo.
Další den jsme platili parkování, lehátka, zmrzlinu i další nákup. Opět všechno z našeho rozpočtu.
Třetí den jsem začala počítat. Jen za jídlo a restaurace jsme za tchyni zaplatili několik tisíc korun.
Její odpověď mě překvapila
Večer jsem to opatrně zmínila manželovi. Nechtěla jsem kvůli penězům pokazit dovolenou, ale připadalo mi zvláštní, že tchyně nepřispívá prakticky na nic.
Manžel se jí proto zeptal, jak si představuje další společné výdaje.
Tchyně se na nás překvapeně podívala.
„Já myslela, že když jste mě pozvali, tak mě zvete.“
V místnosti bylo najednou ticho.
Manžel jí vysvětlil, že pozvání myslel jako nabídku společné dovolené, ne jako týdenní pobyt na naše náklady.
Tchyně se urazila. Připomněla nám, kolikrát v minulosti hlídala děti a kolik peněz jim dala k narozeninám. Podle ní bylo samozřejmé, že jí teď něco oplatíme.
Z dovolené se stalo nepříjemné počítání
Nakonec jsme se dohodli, že společné nákupy a restaurace budeme od té chvíle dělit. Tchyně souhlasila, ale nálada se změnila. Několikrát raději zůstala na apartmánu, protože prý nechce utrácet za drahé restaurace.
Mrzelo mě to. Kdyby před cestou řekla, že si dražší dovolenou nemůže dovolit, mohli jsme se domluvit. Možná bychom jí dokonce část výdajů sami nabídli zaplatit.
Problém nebyl v penězích.
Problém byl v tom, že každý z nás od společné dovolené očekával něco úplně jiného a nikdo to předem neřekl nahlas.
Od té doby máme jednoduché pravidlo. Když s námi jede někdo další, ještě doma si řekneme, kdo co platí.
Možná to nezní příliš rodinně.
Po jedné dovolené s tchyní ale vím, že krátký rozhovor o penězích dokáže zachránit nejen dovolenou, ale i rodinné vztahy.
