Celý život rozdávala radost druhým. Yvetta Simonová ale z toho, jak dnes žijí senioři, radost nemá

Zhasněte lampiony, Whisky, to je moje gusto nebo slavné duety s Milanem Chladilem. Yvetta Simonová patří k hlasům, které provázely několik generací Čechů, a její kariéra je na tuzemské poměry téměř neuvěřitelná. Zpívat začala profesionálně už v padesátých letech a úplně se publika nevzdala ani po devadesátce.

Možná právě proto na ni představa důchodkyně sedící doma v křesle příliš nepasuje. Simonová byla celý život zvyklá na lidi a sama přiznává, že publikum potřebuje. Dokud jí zdraví dovolovalo, vystupovala a cestovala. Ani vysoký věk pro ni automaticky neznamenal, že má člověk všechno zabalit.

Když se Simonová rozpovídala o důchodech, nebyla to sebelítost slavné zpěvačky. Přesnou výši vlastní penze ostatně veřejně neprozradila. Mnohem víc ji trápí situace lidí, kteří už pracovat nemohou a jsou odkázaní pouze na peníze od státu.

Nelíbí se jí představa, že starý člověk už vlastně nic nepotřebuje. Bydlení, jídlo nebo léky se totiž věkem levnějšími nestávají. Podle Simonové je pro řadu seniorů velmi složité všechno utáhnout bez pomoci dětí, vnoučat nebo dokonce pravnoučat.

Sama přitom politiky ostře soudit nechce. Když se jí ptali, zda by pro seniory měli dělat víc, odpověděla smířlivěji, než by člověk čekal. Doufá, že dělají, co mohou. Jednu věc ale dodala trefně – senior se podle ní už příliš nemá jak bránit.

Simonová má za sebou život, během něhož se vystřídaly režimy, měny i prezidenti. Sama k volbám stále chodí a považuje to za občanskou povinnost, kterou si přinesla z rodiny. Politické dění tedy sleduje, i když se do velkých soudů nepouští.

Mnohem raději mluví o tom, co může člověk ovlivnit sám. Dlouhé roky pravidelně cvičila pilates, chodila na procházky a snažila se zůstat v pohybu. Žádný zázračný recept na dlouhověkost ale nenabízí. Část je podle ní jednoduše štěstí.

Zajímavé je, že žena, která většinu života strávila před publikem, má ze stáří poměrně malý strach. O smrti dokonce říká, že se jí nebojí. Daleko víc ji zajímá, jak člověk prožije roky před ní.

A právě proto jí téma důchodů není lhostejné. Sama měla výhodu, že mohla dlouho dělat práci, kterou milovala. Dobře ale ví, že prodavačka, dělník nebo člověk se zdravotními problémy stejnou možnost mít nemusí. Po více než sedmdesáti letech práce tak Simonová nemluví ani tolik za sebe. Spíš připomíná, že stáří ještě neznamená, že člověk přestal něco potřebovat.

Zdroje: