Článek
Plán, který měl potěšit
Moje dcera miluje tanec. Doma se točí po kuchyni, dělá piruety u zrcadla a usíná s představou, že bude jednou stát na jevišti. Když jsem našla taneční kroužek s krásnými fotografiemi a úsměvy dívek v kostýmech, řekla jsem si: Proč ne? Jednou. Jednou bych jí to chtěla dopřát. Vyplnila jsem přihlášku, zavolala organizátorům a čekala obyčejnou informaci o platbě.
Realita místo snu
„Poplatek je 18 500 korun na pololetí. Kostýmy a soustředění se platí zvlášť,“ řekla paní do telefonu klidným hlasem. Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Ale zopakovala to. Osmnáct tisíc. To je částka, se kterou hospodařím víc než měsíc. A to se bavíme jen o zájmovém kroužku, ne o škole.
Stud, který nečekáte
Neřekla jsem nic. Mlčela jsem. Možná jsem čekala, že dodá: „Máme to levnější pro samoživitelky“ nebo „Můžeme se domluvit.“ Nic. Jen ticho operátorky a můj tep v uších. Dcera přišla do pokoje nadšená: „Tak co, mami? Půjdu tam? Budu tancovat?“A já… já nemohla říct pravdu. Že tanec stojí víc než naše rodina může dát.
Boj mezi peněženkou a srdcem
Ten večer jsem seděla u stolu a počítala. Ne peníze – pocity. Nebyla jsem naštvaná na kroužek. Byla jsem naštvaná na svět, kde sen dítěte může mít cenovku větší než nájem. Druhý den jsem volala do místního domu dětí. Měli taneční kroužek za 450 korun na měsíc. Bez kostýmů. Bez zájezdů. Jen hudba a radost.
Konec, který nebyl porážkou
Dcera tam šla. S botami, které jsme koupily z druhé ruky, a s radostí větší než včera. Přišla domů zpocená, šťastná a řekla:
„Mami, víš, co řekla paní učitelka? Že mám talent!“
A tehdy jsem pochopila: dětem je jedno, kolik stojí sen. Chtějí jen šanci.
