Článek
Itálie, moře a první „odborné“ poznámky
Na pláž jsme dorazili kolem desáté ráno, kousek od Rimini, kde měl být klid, moře a relax. Slunce hřálo, moře šumělo, děti běhaly s lopatkami. Vedle nás si rozložila lehátka skupinka tří Němců - dva muži a jedna žena. Zdáli se v pohodě.
Po pár minutách ale jejich konverzace začala ztrácet ten klidný charakter, který byste čekali na dovolené. Říkali si v němčině věci, které mě nejprve pobavily, myslela jsem si, že si ze všeho dělají legraci, jak to z cest známe, ale pak to přešlo do jemného posmívání se českým turistům kolem nás.
S úsměvem jsem si říkala: „Tak oni si dělají srandu… co je nového?“ Jenže…
Poznámky, které mě nejdřív šokovaly a pak rozzlobily
Časem jejich řeči graduovaly. „Ten tady má ty boty…“, „A tamta pořád fotí každý kámen…“, „Už zase Čech…“
Zpočátku jsem si říkala, že je to nevinné škádlení. Že jsou to jen poznámky, o kterých se nebudu bavit.
Pak ale jejich tón získal jiný nádech, už to nebyla sranda, ale soud. Sudí bez vědomí. A cítila jsem, jak mi v hlavě začíná hučet varování: Tady nejde jen o legraci.
Rozhodla jsem se to nechat být…
A pak do toho vstoupil můj přítel.
Moment, který všechno změnil
Můj přítel se zrovna zvedl pro nápoj a v tu chvíli pronesl jeden z nich větu, kterou jsem si zapsala téměř přesně:
„Víte, tady v Itálii si každý myslí, že Češi neumějí pořádně mluvit cizím jazykem.“
To už jsem nevydržela. Ne, že bych se chtěla hádat, ale když říkáte, že „Češi neumějí jazyk“, když víte, že jste obklopeni lidmi, kteří mluví plynule několika řečmi… to už není legrace.
Zvedla jsem se a klidně, ale pevně jsem oslovila jejich skupinu:
„Promiňte, slyšela jsem vás. Rozumím každému slovu.“
Nastalo ticho.
Takové to ticho, které cítíte i ve vlaku, když nastane nepříjemná pauza a všichni se dívají jinam.
Otevřený rozhovor, ne hádka
Místo toho, aby se schovali nebo se začali vymlouvat, jeden z nich se upřímně omluvil. Ne že by řekl něco jako „promiňte, my Češi jsme občas hloupí“. Ale řekl něco mnohem lepšího:
„Omlouváme se, nepřemýšleli jsme nad tím, jak to může znít. Říkali jsme to mezi sebou jako vtip… ale máte pravdu,bylo to nevhodné.“
Bylo to upřímné, ne servilní. A já jsem cítila, že se tohle dá vyřešit bez zbytečného konfliktu.
Závěr: pár slov – a dovolená byla zase fajn
Zbytek dne proběhl bez dalšího řečnění o národnostech, jazycích nebo stereotypech. Dokonce jsme si s nimi během odpoledne povídali o tom, jaké je cestovat, co milujeme na Itálii a na jaké jídlo se každý rok těšíme.
Naučila jsem se jednu důležitou věc:
Někdy nepotřebujete vyhrát hádku — jen říct pravdu jasně, slušně a s respektem.
A někdy ti, kdo si dělají legraci, ani netuší, že někdo rozumí.
