Článek
Malá hlavička, velký problém
Bylo to jedno z těch odpolední, kdy jsem hlídala vnučku. Seděly jsme u stolu a malovaly obrázky. Najednou se zastavila, podívala se mi do očí a řekla:
„Babi, já slyším, jak táta říká mámě, že už ji nemiluje.“
Zůstala jsem jako opařená. Vůbec jsem nečekala, že taková věta vyjde z úst čtyřleté holčičky. Nejprve jsem se snažila tomu nevěřit. „To jsi špatně slyšela,“ řekla jsem jen. Ale ten výraz v jejích očích byl tak upřímný, že mi to nedalo klid.
Krok, který mi nedal spát
Zavolala jsem dceři. Nechala jsem jí domluvit, ale v hlase jsem cítila, že je nervózní. Ne že by se hádali často, ale bylo tam něco, co se mi nelíbilo, to ticho mezi slovy.
„Jenže já jsem to nechtěla, abys o tom věděla…“ začala.
Ukázalo se, že to už tak tiché nebylo. Rodičovské hádky se během večerů staly častějšími. A ano, padala tam i slova, která děti nemají slyšet. Nechápali, že malá vnučka lehce ucho přilepí u otevřených dveří.
Když to řekne dítě
Nešlo o velké křiky nebo hlučné konflikty. Šlo o ten typ tlumených, ale bolestivých výroků, které zanechávají v dětském vnímání stopu. A malá to vstřebávala jako fakta, ne jako „dospělé věci“.
Neviděla jsem to jako „nevinné nedorozumění“. Viděla jsem, jak se to promítá do její hry, do jejích obrázků, do toho, jak se najednou ptala víc a víc: „Mami, miluje mě táta?“
Otevřený rozhovor, který musel přijít
Když jsme si konečně sedli všichni tři, nebylo to lehké. Dcera se přiznala, že s manželem právě procházejí těžkým obdobím. Nešlo o žádné dramatické rozchodové plány, ale o pocit odcizení, který je oba znepokojoval.
Manžel při vysvětlování přiznal, že se sám diví, jak moc slova ovlivňují atmosféru v domě. A oba si uvědomili, že hádky a stížnosti, byť utajené, nejsou vhodné v okolí dětí.
Společné řešení situace
Nikdo z nich neměl v úmyslu zranit dítě. Jen byli zahlceni vlastními starostmi a zapomněli, jak moc děti vnímají svět kolem sebe. Dohodli se na pravidlech. nejdůležitější bylo, že se budou hádat „venku“ a ne před dcerou.
Vytvořili si signál, kdy kdo potřebuje pauzu, a zavedli rituál společného večerního čtení, aby malá věděla, že láska je i přes občasné spory stále přítomná.
Co mě to naučilo
Příště, až mi vnučka řekne něco, co mě zarazí, nebudu to přehlížet jako dětskou fantazii. Někdy to, co dítě slyší mezi řádky, je skutečný signál, který stojí za to vyslechnout.
A i když rodiče neumí své problémy vyřešit během jednoho rozhovoru, udělají první krok tím, že se nebaví potichu, ale otevřeně.
