Článek
Dárek, který měl být překvapením
Výročí jsme slavili v klidu doma. Žádná velká akce, jen večeře, víno a pocit, že jsme spolu už docela dlouho. Manžel mi podal zabalenou krabici a tvářil se spokojeně. Prý něco praktického, co využiju.
Uvnitř byla výrazná kabelka. Velká, tvrdá, s masivním logem. Nebyl to úplně můj styl, ale nechtěla jsem kazit atmosféru. Poděkovala jsem, usmála se a řekla, že ji určitě vezmu hned druhý den do práce.
První den, kdy jsem litovala, že jsem byla slušná
Ráno jsem kabelku skutečně vzala. Byla těžká, nepohodlná a k mému oblečení se moc nehodila, ale říkala jsem si, že si zvyknu. V kanceláři jsem ji položila na stůl a šla si udělat kávu.
Když jsem se vrátila, kolegové stáli u mého místa. Nechápala jsem proč, dokud jsem neuslyšela první poznámku. Prý jestli se chystám na módní přehlídku, nebo jestli je to nějaký vtip.
Smích, který bodne víc než kritika
Někdo se zasmál, někdo se snažil zachránit situaci trapným komplimentem. Padaly poznámky o „odvaze“, o „neobvyklém stylu“ a o tom, že tohle by si na sebe vzala snad jen popová hvězda z devadesátek.
Snažila jsem se to brát s nadhledem, ale uvnitř mě to mrzelo. Ne kvůli kabelce samotné, ale kvůli tomu, že jsem si najednou připadala směšně. A to jen proto, že jsem nechtěla manžela zklamat.
Rozhovor, který přišel až večer
Když jsem přišla domů, kabelku jsem položila do skříně a mlčela. Manžel si všiml, že něco není v pořádku. Když jsem mu všechno řekla, byl upřímně překvapený. Prý se mu líbila, viděl ji ve výloze a přišla mu výjimečná.
Došlo mi, že ten dárek nekupoval se zlým úmyslem. Jen mě vlastně vůbec neposlouchal, když jsem mluvila o tom, co mám ráda a co ne.
Malé poučení, které zůstalo
Kabelku už nenosím. Nevyhodila jsem ji, ale zůstala někde vzadu ve skříni. Připomíná mi jednu věc, že někdy je lepší říct pravdu hned, než se usmívat a doufat, že si zvykneme.
A taky to, že dárek má potěšit obdarovaného, ne ego toho, kdo ho vybírá.
