Článek
Klidné odpoledne, které se zvrtlo
Bylo pondělí odpoledne, po dešti a s šedou oblohou. Knihovna voněla papírem a kávou z automatu. Chtěla jsem si na chvíli sednout, otevřít notebook a v klidu dopsat pár věcí do práce. V rohu jsem zahlédla volné místo – aspoň jsem si to myslela. Na stole pár knih, otevřený sešit, ale židle stála volně. Sedla jsem si, aniž bych o tom víc přemýšlela.
Nepříjemné setkání
Po pár minutách se objevil muž, zhruba kolem třicítky. Nesl si hromadu knih a zamířil přímo ke mně. Na první pohled bylo jasné, že jsem mu zabrala místo. Na vteřinu se zastavil, zvedl obočí a řekl klidně, ale s jistým pobavením: „Promiňte, ale já tu seděl.“
Zrudla jsem až po uši. „Omlouvám se, myslela jsem, že je volno,“ vyhrkla jsem a začala rychle skládat věci do tašky. Jenže všechno se mi pletlo – propiska spadla na zem, kabel od notebooku se zamotal, a já si připadala jako největší nešika na světě.
Muž se usmál a tužku mi podal. „To nic, to se stává,“ řekl a sedl si naproti, jako by se nic nestalo. Přesto jsem cítila, jak mě pálí tváře. Kolem nás bylo ticho, jen občasné otočení stránek a kroky mezi regály. Každý pohyb mi připadal hlasitější než obvykle.
Malá lekce z pokory
Když jsem se konečně usadila u jiného stolu, chvíli jsem se ještě ohlížela. Muž si četl, klidný, soustředěný, a mně to celé připadalo tak banální, že jsem se sama sobě musela zasmát. Taková hloupost — a přitom mi dokázala pokazit náladu na půl dne.
Když jsem pak odcházela, potkali jsme se znovu u dveří. Podíval se na mě, usmál se a popřál mi hezký den. A tehdy jsem si uvědomila, že někdy si trapnost tvoříme jen my sami v hlavě. Možná kdybych se uměla zasmát hned, všechno by trvalo sotva pár vteřin. Ale i tak – byl to jeden z těch drobných momentů, které člověka naučí brát život trochu s nadhledem.
