Herec dnešní generace: František Skopal boduje přirozeností, ne slavným jménem

František vyrůstal v prostředí, kde se scénáře válely po stole a herecké zkoušky byly běžnou součástí dne. Přesto byste doma nenašli povyšování, tlak nebo ambice rodičů, které syna ženou ke stejné profesi.

Svatopluk Skopal je známý tím, že je spíš introvert a úplně stejné je to i doma. Nikdy synovi neříkal: „Jdi tam, hraj tohle, buď jako já.“ Naopak. Nechal ho dýchat, nechal ho hledat, kým chce být. František tak měl čas zjistit, že herectví ho skutečně baví, ne že by musel pokračovat v rodinné tradici.

A možná právě proto ho to k tomu nakonec táhlo.

Málokdo to ví, ale František byl jako kluk nadšený hokejista. Dokonce tak moc, že chvíli to vypadalo, že skončí u profesionálů. Ale jak to u životních cest bývá, rozhodnutí přišlo nečekaně. Najednou začalo být jasné, že víc než brusle ho přitahuje svět příběhů a možnost stát se na chvíli někým jiným.

A tak se rozloučil se sportem a přihlásil se na herectví. Nebyla to jednoduchá cesta. Syn známého herce má velkou výhodu, ale zároveň větší očekávání. Každý sleduje, jestli „na to má“, nebo jestli jen těží z příjmení.

František si ale všechno vydřel poctivě. Přicházely i role odmítnuté, role malé, role nenápadné. Jenže právě ty ho naučily nejvíc.

Jeho cesta na televizní obrazovku nebyla rychlá ani okázalá. Postupně se objevoval v menších rolích, občas v pohádkách, občas v seriálech, někde jako student, jinde jako sympaťák z vedlejších dveří.

A pak to přišlo. Diváci najednou začali říkat: „Ten Skopalův kluk, ten je dobrej.“ Ne proto, že by měl slavného tátu. Ale protože působil přirozeně, lidsky a uvěřitelně. Bez tlačení na výkon, bez přehrávání, bez manýry.

Sám říká, že nejvíc mu sedí role obyčejných lidí. Ne hrdinů, ne záporáků, ale těch, co řeší běžné věci - ztráty, lásky, dilemata, rodinu. A možná právě to z něj dělá herce, který diváky baví.

Když se mluví o otci a synovi, vždycky je tam nějaké napětí. Ale tady je to jinak.

Svatopluk Skopal je pověstný tím, že odborníkům raději naslouchá, než aby je poučoval. A doma to má stejné. Když měl František před důležitou rolí, táta mu nikdy neříkal „udělej to takhle“. Jen mu popřál: „Ať se ti to dělá dobře.“

A když František přinesl domů první větší úspěch, táta měl radost. Ne tu okázalou, ale tu tichou, upřímnou, kterou člověk pozná v očích, ne v dlouhých větách.

František už dávno není vnímaný jen jako pokračovatel slavného jména. Vybudoval si vlastní pozici v hereckém světě a to způsobem, který je mnohem cennější.

Bez skandálů, bez zbytečné pompéznosti, bez snažení se za každou cenu být vidět. Prostě herec, který svou práci dělá dobře a srdcem. A to je něco, co se učit nedá.

Zdroje: